Jaro proletáře.

František Cajthaml-Liberté

Jaro proletáře.
Rodí se něco ve zmatku dobydoby, do temna věků již letí svit, hle! vánek vlahý chví v dusné koby, slunce krov líbá, v němž dříme lid. Parobek dlouhých budí se věků a v probuzení svírá svou pěsť, a chápe, jakých za pot má vděků – a poznává, že člověkem jest. „Chléb chcem a volnost!“ hřmí pevným hlasem. A v jedno splývá všech řečí zvuk. „My vládnout chcem nad své práce klasem – z mozolů našich vám roste tuk!“ Již lidu starý svět odpovídá – obrací k němu jícny svých děl. Lid necouvá. Ví, kdo děla hlídá. Co ztratit lze? Té bídy úděl? Jaro se rodí ve vřavě dobydoby, do temna věků již září svit, a vánek Máje chví v dusné koby – slunko uvítá svobodný lid.