KONEC SVĚTA...

KONEC SVĚTA...
Co o tom soudit, nevím, hloupá ženská. Však lidé tvrdí, že tak stojí v knihách, kde zapsána jsou slova Spasitele, všech proroků a čarodějnic Sibyl, že přijde jednoho prý leta spásy zničení světa. To prý máme letos. Na Velký Pátek. A prý ona hvězda s hořící metlou, která tenkrát stála nad chlévem betlemským a vlídně svítíc třem svatým králům ukázala místo, kde nejvyší král v jeslích odpočíval, že prý ta hvězda letos přijde zase, však velká, nevlídná a trestající a její metla bude hrozně dlouhá, po celém nebi potáhne se kvapem a smete hvězdy, měsíc, slunce v moře a potom se k té naší zemi skloní a smete města, vesnice a hrady, tak, jak co stojí, hýbe se a žije z úrady boží v hlubokosti mořské. Na Velký Pátek letos... Pane Bože, což mohu já znát, bába neučená! Je strachu z toho tuze po všem světě. Za lesem tamhle zbořil se jim kostel a nechali tak – nač prý znovu stavět, když beztoho už přijde konec všeho? A s našeho vzal vítr kusy střechy, že lije se tam – ale páni řekli: nač opravovat, vydrží to chvíli a bude konec. Tak to všecko schází 49 a přípravy si každý strojí volně dle svojí hlavy. Náš pan hrabě sezval si rytíře a pány po vůkolí do hradu svého, kostkují a pijí a s děvčaty se baví, kterým z vesnic pan kastelán se dostavovat káže. A slečně z hradu na kvap vystrojili odavky slavné, neboť prý si přála života užít jako každá žena, když už jen málo užívat ho zbývá. A paní hraběnka hned po té svatbě odjela v klášter, zavřela se v celu a modlí se tam pod křížem a pláče. Zas jiný pán prý spočet jmění svoje a věci stříbrné a zlaté prodal židovi v městě – židé nevěří prý těm knihám našim, že by svět měl zajít, a kupují, kde kdo co prodat touží – tak ten pán prodal, zavolal si mnichy, dal spočíst si, co může spotřebovat až do dne toho Velikého Pátku, to ponechal si, ostatní jim vydal, by vymodlili spásu jeho duše, a žije vesele a spát prý nechce, by užil více. Kdo to všechno chápe? V podhradí u nás nikdo neodpírá hříšného těla rozkošivým přáním: i mladí žijí v bujném užívání i staří užívají jak jen možno. Ještě že opatrně dali kněžím, co honem dáti mohli, na ofěry. 50 A já tvor sešlý, žena pošetilá, jen čekám. Čekala bych takhle stejně, i kdyby konec světa přijít neměl. Vždyť užívat – jak může stará žena chtít užívat, chtít žít, chtít veselit se? A myslím jen, že výhodno by bylo v kostele strávit den Velkého Pátku, až objeví se hvězda s hroznou metlou. Je přece jenom kostel místem božím a byť by ho i nešetřila hvězda, přec v čas ten nemůže být tam tak strašno, jak někde venku, řekněm, mimo kostel. Tak připraví se každý dle své hlavy a v ruce Páně trváme zde všichni a doufejme, že Pán nás nepustí z ní, ať cokoliv se stane s tímto světem. 51