CALVIN

CALVIN
Ty pamatuješ, vznešený náš mistře, jak před lety v zlých dobách ve Ferraře jsi vlídné přijetí a útočiště u Madame Renée, vévodkyně, našel? Jak, nevzpomínáš? Vévodkyně Renée, dceř kdysi francouzského Majestátu, kulhala trochu, nevzhlednou líc měla, však za to jiskřivými dary ducha a krásou dětí požehnána byla – pod jmenem Charles d’Hepperville žils u ní a odvrátil ji od kacířství římských – ach, vzpomínáš už – – ano, tedy Renée, a o ní právě chci ti zprávu dáti. Tvým světlem, vznešený náš, osvícena svou duši očištěnou z tupých klamů ta Madame vévodkyně hrdě nesla na dlani takřka před očima dvoru i podaných všech. Mším se vyhýbala a k zpovědi a přijímání nešla jsouc příkladem všem těm, v jichž duších símě kdys tebou v městě onom vseté vzešlo. Okolí její, sluhové i paní, veskrze odpor k římským kejklům mělo, a nejen vzorem byla mu, i štítem. Když Hyppolito, z komorníků jeden churavěl k smrti (také zemřel potom) a vévoda sám důtklivými slovy ji bezpočtukrát vybízel a kázal, by řádem římským poslala mu kněze – jen pohodila hlavou Madame Renée 76 a neposlala. Že prý Hyppolito v dohodě dobré s pánem Bohem trvá a zpovídat se potřebí mu není. A dále ještě: v disputaci vešla, kdy příležitost byla, s kazateli a dokázala jim, že víra jejich jest pohanstvím a pustou modloslužbou. Tak mnohé odloudila řádům jejich, a když je soudy inkvisice laply, ze spárů jejich vyrvala je přece a vypravila za hranice země. Již Lutheránkou zvána byla všude a pověst o ní prošla Italií až k městu Římu. Vévoda, muž její, syn kdysi papežovny Lukrezie, varoval, hrozil – ne tak ze zbožnosti jak ze strachu před lením pánem svojím, tož před papežem – marno bylo všecko! Domluvám jeho důvody své kladla a hrozbám jeho smích a pohrdání. Své dcery vedla cestou pravdy naší a dvoru svému vládla v duchu našem. Vévoda vida marnost vlastní řeči, k ní lidi poslal, jak je nejvýš cenil po sobě samém: prelaty a kněze, lékaře svého, biskupa pak v posled, jenž vyslancem byl francouzského dvora – a Madame všem jak rytíř na sedání se postavila: ostrý jazyk její byl brzy kopím, brzy pádným mečem, hned jehlou, hned zas mrskající metlou dle osoby a podle potřeb boje. 77 Vévoda v posled řídil dlouhou prosbu ke králi francouzskému, by své tetě domluvit hleděl, nežli pozdě bude. Rex christianissimus poslal na to inkvisitora svého do Ferrary, byl Oritz to, pes vzteklý, který dávil už leta Hugenotty po Francii. A Oritz přišel, sladce mluvil, káral a potom hrozil – Renée stála pevně, tu Oritz běsně odhodlal se k skoku: dvě dcerky její, luzné krasavice, jedinou radost v pozemském tom žití, – neb vévoda jí mužem byl už dávno jen podle jmena – odvedli jí s očí, jí sluhy vzali, propustili paní a Madame samu dali do kastelu jak vězně nebo lupiče. Dvě ženy k obsluze měla, která zvykla vidět kol sebe hlučný dvůr, jak směl to žádat rod její pyšný, postavení slavné. A den co den k ní docházely hrozby: že nikdy neuvidí dětí svojich, že jeptiškami budou záhy jistě v klášteře dálném; pro kacířství její prý papež rozhodl se odnít navždy Ferraru rodu Este – a syn její v cizině někde živobytí hledat si bude musit – pouze vinou její. Tak bičovali hrůzou duši její a tesknost samoty jim pomáhala. Rok necelý – a Madame Renée klesla. Stařenka zevnějškem – ne podle roků – z kastelu vyšla, k zpovědi ji vedli 78 a zpovídala se dle řádu římských. Muž její, vévoda, zhas záhy na to, a syn na přímou žádost papežovu ji prosil, by se navrátila v domov, v francouzskou zemi. Po třicíti letech se navrátila zlomená a svadlá bez dětí, rodiny a katolička v zem, kde teď vládne nepřítelka její, ta Catarina z rodu Medicejských. – – Vyslechl Calvin tuto historii a povstal. Mužík slabý, nevysoký s zahnědlým, bezekrevným obličejem a ostrým zrakem pod klenutým čelem. Vous na bradě si objal, svez se rukou po délce jeho k tenounké až špici a řekl přísně: Smutnou zvěst mi rcete. Tož vévodkyně ferrarská se dala přivésti hrozbami a mocí k pádu? Co možno říci, nežli, že ti mocní tak zřídka důkaz pevnosti své dají? Ostatně zdá se, že je předurčeno všem těm, kdož na výšinách lidstva stojí, být vzorem lehkosti a nestálosti. Vysokým stromem každý vítr pohne. Však přejděm k věcem, den jež na nás žádá. Ti z libertinů, kdož jsou ve vězení, mučeni buďtež, dokud nevyznají spiklence všechny, dokud neobjasní podvratné plány své, jichž stopu máme. Vzbouření jejich bylo potlačeno, teď zbývá soud. Až vyznají svou vinu, 79 pak ostří sekery buď přiloženo na kořen žití jejich. A kdož prchli, přiznali útěkem svým spoluvinu – ti ztrátou cti a statků zemských v městě trestáni buďtež pro výstražný příklad. Tak Bůh chce, budiž tak a tak se staniž. 80