KAREL V.

KAREL V. (1555)
Ne, otče zpovědníku, marno všecko. Sám nevěříš té útěše, jíž vzpřímit chceš duši moji. Na místě jsi božím – proč lžeš a klameš? Vidíš moje leta a nemoc, truchlý plod jich, jež mé tělo jak drát natáhne a zas v oblouk svíjí, a dvůr můj vidíš, jehož osou stal se můj syn, můj dědic. Granvela i Alba, největší z mocných k novému jdou slunci, když tito tak – jak diviti se menším? Svět pustím, jenž už tak mi klouže z ruky a budu hledat spásy duše svojí. – – Ty neslyšíš, co já za noci slýchám: když tělo moje v bolestech se svíjí a zima proudí útrobou mých kostí, hlas matky svojí slýchám, jež mě volá a teskně vybízí, bych záhy přišel – víš, kolikrát mě takto volávala, když živa byla? Já ji věznil, bědnou, žebračka každá volnosti víc měla, než matka moje. Já se nepodíval, zda chybí jí cos. Chybělo jí všecko: svoboda, děti, jídlo, trochu lásky. Co dělo se v té pomatené hlavě? Já tenkrát neptal se... a dneska cítím. Dnes, kdy zas volá... Chce mi odpustiti? Chce žalovat mi? Na koho? Oh, hrůza, vím, na koho by mohla žalovati... 91 A volá teskně – – já jí uposlechnu – – ne, neodmlouvej, mnichu, vůle moje je nezvratna a odmluv nedovolím. Tys stopoval tu dráhu mého žití, závratný vzestup, poledne a vidíš i večer její – rci mi, rozpoznal jsi za vším tím smysl, jenž by dodal ceny tomuto žití? Já v něm hledám, pátrám a smyslu nenalezám, leda časem obavy hrůzné, že jsem staraje se o věci světa spásu duše ztratil. Jen nevrť hlavou, otče zpovědníku, vždyť rozumíš mi. Bůh mi svěřil správu tohoto světa, ale při mně nestál. Co vítězství mi dal – a co z nich bylo? Kdo vyzná se v tom kolotání dějů? Já žil v nich, ved je – ale nerozumím. A vyzná se v nich, řekni, naposledy On vše mohoucí ředitel všech věcí?! Co papežů já viděl vstát a padat a proti všem já musel s mečem v ruce při boží hájit! Pohani a Turci jim bližší byli, než já, římský císař a zbožný katolík! A já jsem prohlíd ničemnost jejich, sobectví a pikle, já v ruce měl je, já jich nerozdrtil – zda netresce Bůh nejen to, cos činil, však dvakrát víc i čehos opomenul? Hleď Němce, otče. Luther mnich je vyved z ovčince církve – v ruce mojí bylo jej spálit tenkrát... a já opomenul. 92 Já spálit měl jej, spálit druhy jeho, a ovce beranů svých pozbaveny by nikdy z ovčince pak neodběhly... Však věcí Boha, otče, bylo přispět a pomoci – a Bůh mi nepomohl... Jak matka moje, která putovala bez klidu s mrtvým tělem otce mého, než děd náš zavřel ji v tom tvrdém zámku, tak já jsem nedopřál si odpočinku a válkou míru hledal – a vždy vezl jen jeho mrtvolu po trudných cestách. Svět pustím z ruky – záleží-li Bohu na spáse jeho, postará se jinak, než dosud staral se. A syn můj Filip, jak zdá se, našel větší zalíbení před tváří nebes, než já, otec jeho. Hleď, mnichu, sotva vkročil do Anglie, již navrací se zbojná ona země pokorně s čelem nachýleným k zemi v ovčinec římský. Dá-li Bůh svou pomoc, vše provede se... Ruce moje klesly... V San Yustu, otče, uzavřem dny svoje. Dům vedle kláštera tam, otče, stojí, kam větrům severním je přístup bráněn, a slunci stromy oranžové brání žár rozhazovat. Zvyky svého mládí tam uplatním. Jak v Nizozemsku tenkrát chci žíti nyní. – Hleď, čtyřicet roků 93 klopotné cesty bojů v službě boží (a rodu svého – a já doved spojit ten dvojí zájem pevnou vůlí v jedno –) a nyní konec. Kruh se uzavírá... A nebe, jež nám nepřispělo v boji o věci boží, snad nám neodepře své slitování, když se modlit budem za spásu duše, která nenalezla dřív času starat o sebe se samu. A víš, kdo bude v klášterní mé celli mých posledních dnů tichým společníkem? Ten Ecce Homo, jejž mi namaloval můj venezijský Apelles. Syn boží, pán světa... zbit... a korunován korunou z trní... vysmán lidskou luzou a tupen lotry... Poslední můj pohled se upře na něj. On mi porozumí, až světlo žití odletne z mých očí, On tiše řekne: Ecce Imperator... 94