HLAVA SVATÉHO DIVIŠE.

HLAVA SVATÉHO DIVIŠE.
Svatý biskup Diviš pochopy jsa jat zapříti měl Krista, modly uctívat. Svatý rozjásal se: – Bože na trůnu, ty mi neodpíráš slávy korunu! – Do pece jej vrhli. Mezi plameny svatý biskup zpíval zpěv svůj nadšený. Do vody jej vmetli. Voda nesla jej, světec zpíval zpěv svůj ještě radostněj. Zavolali kata: – Nabrus meč a tni, můžeš-li ty, Kriste, zde jej vytrhni! – Od těch dob, co mečem svatý Pavel sťat, nesmí žádné hrdlo meči vzdorovat. Ocel blýskla. Svatá hlava letí v zem, pohani zří na ni v skřeku vítězném. 15 Ale rázem tichnou: tělo bezhlavé naklání se k zemi k hlavě krvavé. Ruce si ji zdvihly... Katy úžas jal... A trup světce kráčí s hlavou dál a dál... Z Paříže s ní pílí... K Remeši jde teď... Na oltář ji klade Kristu za oběť... Usmál se Syn Boží na ni laskavě, zpět ji poslal k své i její oslavě. Pohan, vrchní soudce, od popravy spěl, náhle divné kroky v zadu uslyšel. Klap-klap, klap-klap cosi za ním zadupá, ohledne se: Hrůza, hlava biskupa! Do běhu se pustí, hlava za ním v běh, v dům svůj vpadne, za ním klap-klap na schodech. V pokoji se zavře, k stolu usedne – náhle jako hadem uštknut pobledne: Hlava biskupova stojí na zemi, přísně na něj hledí zraků zářemi! 16 Zavyl pohan děsem, meč svůj uchopil, po jílec až v prsa si jej potopil... – – – – – – – – – – – – – – – Jezu, věrný pane, kdož ti věrni jsou, poctíš slastí nebes, slávou pozemskou: hlava světce leží – nevýzpytný div! – na oltáři v kapli remešské jak dřív... 17