O SLÁVĚ BISKUPA ODONA.

O SLÁVĚ BISKUPA ODONA.
Jenž tu nyní pod mramorem leží čekaje, až anděla hlas zazní slavné zmrtvých vstání zvěstující, biskup Odo byl a pastýř stáda. Bydlil v paláci, jenž komnaty má samé zlato, mramor, samet, purpur. Ze zlatých mís jedl dobrá jídla, píval víno z rohu, jenž hrál blesky zasazených pestrých drahokamů. A když jazyk jeho míval hody, také očím popřál potěšení: svižné tanečnice tancovaly v síni jeho zahaleny pouze krásou svojí. A když těšil oči, také uším přával, co jim libo: muzikanti hráli symfonie příjemné jak drahocenná jídla, ohnivé jak zlatožluté víno, svižné jako tanec lepých dívek. 46 Aby nevzali pak pohoršení z tancujících krasavic, dal biskup prostým hudcům sedět v galerii, odkud možno slyšet, ne však vidět. Jako kterýkoli dobrý rytíř uměl kostkovat a hrát hry všecky, šípem střílel, sokolíka poštval, kopím skolil medvěda i kance. Z honu spěchal přímo v katedralu, by dle povinnosti sloužil Bohu, a tak horliv byl v té službě biskup, meče od boků že neodpásal, že si ostruh neodepjal od bot, že si ani čapky nedal s hlavy – tak mši zpíval, kázání svá kázal. A když Bohu dal, což božího je, na koně vsed, k lesům zase spěchal. Večer uleh na veliké lože do hedvábných podušek a peřin, kde ho čekaly dvě krasavice. Jedna modrých očí, plavých vlasů rodem byla z luzných rýnských krajin, druhou, vábnou jako tmavý oheň, 47 z Italie přivezl si biskup, když se s procesím byl z Říma vrátil, které ved tam složit poctu hrobům svatých apoštolů, mučenníků a papežské jasné velebnosti. Takto žil náš pastýř, biskup Odo, takto rozdělil dny žití svého mezi sloužení, jež patří Bohu, mezi radosti, jež žádá tělo. Teď tu leží pod mramorem rudým. Marnost nad marnost a všecko marnost. 48