POUTNÍCI.

POUTNÍCI.
Dva měsíce už berem se světa krajinami, nad námi stále nebe, Peregrin svatý s námi. Poutníci od daleka, domovem v české zemi a od ní pozdrav Římu a poctu neseme my. My uviděli hory a sněhů spoustu na nich a hrady velkolepé a města na hor stráních. A lidi cizích řečí a jiných mravů zřeli a vždycky jsme se s nimi dost dobře srozuměli. Ty nohy naše s touhou se k Římu ubírají, kde duším našim klíče k nebeské slávě dají. K nebeské slávě jisté, neb za čas cesty celý my očistcové muky jsme všechny odtrpěli. K svatému městu Římu jde cesta bílá dlouhá, však nohy naše sílí vždy naděje a touha, 120 že hrobu světce Petra se brzy pokloníme, své hříchy vyznáme tam a pozdrav vyřídíme té naší české země a pražských chrámů, věží a všech těch našich svatých, již v hrobech svých tam leží, že ofěru tam dáme a že budeme moci popatřit ve tvář jasnou svatému v posled otci. Snad získáme tam někde ve vhodném okamžiku kost nějakého světce, ostatky mučenníků a potěšíme jimi ty patrony své svaté, až vrátíme se zase do Prahy stověžaté. Tak s nadějí a touhou se noha k předu šine, jdem pod ochranou tvojí, ó svatý Peregrine! 121