KORUNOVACE VILÉMA PODMANITELE.

KORUNOVACE VILÉMA PODMANITELE. (1066.)
Je ticho po Londýně. Král v středu hrabat svých je na mši v katedrale. Jsou všichni v brněních, a vojsko před kostelem je všechno v železe, neb vzali tuto zemi jen právem vítěze. Kněz arcibiskup pěje a pějí klerici, čtou z Písma, kropí, klátí pak kaditelnicí, a král, jenž převyšuje svou hlavou čeleď vši, stisk zuby v marné nudě a poslouchá tu mši. A venku leží slunce. Lid stojí před domy a hrůz a útrap války má živé vědomí: přepadů, ohňů, hladu a moru, nemocí a zraků vytřeštěných do dne a do noci. A nyní korunován je v chrámě nový král, je pravda: přepadem jen a mečem zemi vzal, a cizí řeč mu naše, nám cizí jeho lid, však křesťanem je přece, a krále nutno mít. 134 Tak z bědných upomínek a plachých nadějí a z tepla slunečního se city vzbouzejí a plní hruď i duši a táhnou k jazyku – lid místy „Sláva králi!“ se dává do křiku. A pokřik roste, roste a letí ulicí a vpadne v katedralu, kde pějí klerici – tu hrabata, meč v pěsti, se ženou z chrámu ven, do zdvižených ruk bijí a tepou do temen. A vojsko, v jehož krvi var boje dosud vře, v tom křiku vzpouru tuší i metá pochodně do jizeb domů. V mžiku jde oheň z krovů střech, a brzy celý Londýn tu stojí v plamenech. Dým halí nebe, slunce. Den zčervenal a zhust. Do chrámu požár svítí. A celý chrám je pust, kněz arcibiskup jen tu a jeho klerici, jak listoví se chvějí, děs mají na líci. A Vilém král tu stojí. Jen stáhl obrví, i jeho duše v nitru se tetelí a chví, neb neví, co se děje, proč plamen ten a křik, a co mu přinést může už příští okamžik. 135 Však na korunu čeká. A čekal by tak dál, i kdyby lid se s noži a klacky ve chrám vdral, a ví, že by se nehnul, byť lid jej ubit chtěl, on, který ve všech bojích si rovna nenašel. 136