FRIEDRICH BARBAROSSA.

FRIEDRICH BARBAROSSA.
Já Konrad, arcibiskup v posvátném Kolíně, ti pane zprávu dávám o velké novině, jak jasný císař Friedrich, Bůh ochraň jej nám všem, před chrámem světce Marka se smířil s papežem. Po oné truchlé bitvě na polích Legnana, kde sláva říšských zbraní v ráz byla prohrána, já řekl v radě přímo, jak rádci náleží: – Teď dovol, jasný pane, bych zajel k papeži. – I stichli páni všichni, jen Barbarossa prál: – Můj papež zval se Kallist, a Roland kardinal neprávem klíče třímá, jež svatý Petr měl, a nevím, že bych mdlý byl a meč můj zrezavěl. – 167 Já odstrašit se nedal, Bůh vnuk mi slova ta, souhlasem opírala mě mnohá knížata, až k výstrahám a prosbám dal císař v odpověď ze semknutých svých retů jen jedno slůvko: Jeď! Já jednal s Alexandrem. Byl znaven války hrou i shodli jsme se záhy: jak o věc lombardskou, dědictví Mathildino a říšské biskupy, tak o smír s Barbarossou bez každé potupy. Jen žádal svatý otec, by dáno na jevo, že světská moc se sklání pod panství Petrovo, a obvyklou že formou i císař důkaz dá, že nad králi i sebou papeže pokládá. Já císaři řek všecko. Poslouchal slova má a kamsi v prázdno zíral modrýma zrakoma, po rudém vousu jezdil, po skráni, po líci, a řek: – Tož polibek mám dát jeho střevíci! – Já na pamět mu uved, že takto vládců sta poctilo papeže již. On sám že Kallista tak pozdravoval kdysi. A kdo mu zabrání, by řek, že světci Petru to platí pokání? 168 Tak v Benátkách se sešli. Po moři přibyli císař a jeho páni. Dože a nobili jej vítat spěli k Lidu, co papež v tiaře před chrámem trůn dal vstavit a čekal císaře. A císař přibyl. Dobře se vyznal v úloze a kajícníka nehrál nikterak uboze, vstoup ve sbor kardinalů a před papežem klek: „Non tibi hoc, sed Petro,“ dal noze polibek. Hluboké ticho bylo. Šept ustal hovorů, že šelest bylo slyšet nad hlavou praporů. Tu svatý otec náhle v ten velký okamžik: „Et mihi hoc et Petro!“ vítězným hlasem vzkřik. A než se císař zdvihl, tu papež nohu svou mu rychle zlehka vložil na šíji nahnutou a maličko se usmál. Já na císaře zřel, měl slzy v modrých očích a jak ten vous se rděl. Vstal pokorný a mírný. Lev zcela zkrocený, a nevěděl, co počít. Však papež vznešený se zdvihl s trůnu svého a za ruku jej jal a políbení smíru na líce jeho dal. 169 A za ruce se vedli a vešli v Markův chrám, by Nejvyšší byl svědkem jich smírným přísahám. A slávy bylo všude a šťastných úsměvů a mnoho slov a řečí o tomto výjevu. Snů Augustových císař se nyní asi vzdá, však požehnání míru je velká náhrada. Náměstek Boha, papež, je moci pramenem, moc světská pavezou pak a jeho ramenem. 170