SEN INNOCENCE III.

SEN INNOCENCE III.
Tak zdálo se mu: Kráčel městem Římem a veliký byl, že se nebes klenby dotýkal hlavou, s níž jak druhé slunce koruna trojí svítila a plála. A dole viděl celý okrsk světa, císařství římské, království a města a viděl vládce jejich, kterak na tvář klesají v bázni před pohledem jeho. I prochvěl pocit hrdosti a slávy útrobím jeho, sepjal bílé ruce, zrak pozdvih k nebi, modlil se a řekl: – Jak v arše tvé hůl vedle desatera tak leží nyní v hrudi papežově moc zničení a milost odpuštění. Tak spravujeme odkaz Petrův, Pane, že nepatrná hřivna rybářova na poklad vzrostla, který nerozmetá ni síla lidská ani zloba času. A skála tvá teď teprv pevně stojí, že brány pekelné jí nepřemohou. 182 A za tu milost děkuji ti, Kriste, že slávou svou jsem oslavit směl tebe, že mně je dáno, abych spatřit mohl, jak věrně tvá se vyplnila slova o jednom ovčinci a jednom strážci, a za to štěstí děkuji ti, Kriste, že první oporou jsem trůnu tvého! – A na to k svému paláci se vracel a zem duněla pod kročeji jeho a chvěla se, až paláce a domy se v základech svých mocně otřásaly. A došel k basilice lateranské, kostelů máti, v jejímž klínu leží dvé lebek svatých knížat apoštolských, a basilika začala se chvíti pod hřměním kroků jeho, těla sloupů se potácela, krov, jenž jimi nesen, se šinul k zemi. Krev mu stydne v žilách i spěchá, aby zachytil ty sloupy Samsona silou – ale čím víc spěchá, tím víc se třese zem i basilika, a zvony lkají s padajících věží. A náhle cítí, že mu nelze dýchat, 183 chce k Bohu volat – slova nelze pronést, chce ruce sepnout – nelze jimi hnouti. Jak v zemi vrostlý stojí v němé hrůze. A chrám se řítí. – – Kde se vzali, jsou tu dva muži slabí, drobní, nepatrní, a každý opírá se s jiné strany o stěny chrámu rukama a hlavou, a každý volá k nebeskému otci svým způsobem a v rodné řeči svojí – a hle, krov uklidnil se, stojí sloupy a poslušně jej jako dříve nesou a žalost zvonů přešla v jasnou radost – je basilika zdráva, zachráněna. Tu jeden z mužů vyslal měkký pohled ze sametových smírných dětských očí na druha neznámého a tak praví: – Jsem z Assisi a Františkem mě zovou. Pán naklonil se ke mně ve své lásce a vyzval mě, bych rozdav vše, šel za ním. Mě bratrem ptáků učinil i zvěře, trav, stromů, skal, vod, kamení i vzduchu. Jak oni chodím bez hole a peněz, 184 bez pytle, chleba, a Pán sám mě živí jak polní květ a jako ptactvo svoje. A na můj hlas sta bratrů přišlo ke mně a všichni oslavujem lásku páně modlitbou v duši, písní na rtech vděčných. – A druhý, jehož pohled jde jak oheň, mu odpovídá: – Já jsem Dominikus, jdu z Kastilie. Viděl jsem soud boží nad rodem kletých albigenských zrádců. Bůh meče naostřil a kázal jíti na spustlý úhor bít a požít všecko, neb když i klas tam zrnem požehnaný, sám si jej z neplodných trav zdvihnout ráčí. A nyní svatý klid má na svých polích. Vsi spáleny a města pobořena, kacířská těla leží pokosena na tváři země. Velebil jsem Boha, že dal mi spatřit svatou svoji vůli a cesty cíl ukázal očím mojim. Sta bratrů spěchá nyní cestou mojí, psy páně budem, smečkou bezohlednou, a stráží, které nikdo neodolá. – V tom papež procit. Přemítal a dumal. Tu poutníci dva z různých krajin světa 185 se postavili před obličej jeho. Z Umbrie jeden, Františkem jej zovou, má měkký pohled sametových očí, vše rozdal, co měl, aby mohl jíti za Krista příkladem a láskou jeho. Má řadu bratří, všichni touží slavit jen modlitbou a písní lásku páně – a vyprosit chce od svatého otce hnízdečko prosté, klášter v svatém městě, kde bratří na noc sejít by se mohli, když ztrávili den oslavením Pána. A papež zírá do těch dětských očí a kývá hlavou: – Je to vůle boží. Nemůže škodit. V pokoji žij, synu. – Tu druhý, jehož pohled jde jak oheň, pokleká před papežem, než však prones své prosby obsah, papež kyne jemu: „Tys Dominikus. Vím, co je tvým přáním: Má milost s tebou a mé požehnání tvé cestě životní i bratřím tvojím.“ 186