ŽENA A KNĚZ.

ŽENA A KNĚZ.
Žena: Já vídala tě státi v chrámu Páně na místě božím. Na tvé bílé skráně lesk slunce barevnými okny padal, dým kadidla kol tebe oblak spřádal, a když tvá bílá ruka monstranc vznesla a celá obec na kolena klesla – tys jediný stál sotva skloniv hlavy, – ne sluha boží – Bůh sám v záři slávy! Tak byls mi vším, a já ti dala všecko, svou krásu, mladost – pod srdcem mám děcko, od tebe dítě. A můj panovníku, můj králi jasný, kdybys v okamžiku mé hrdlo stisk a smrt mi toužil dáti, i za ten konec já bych žehnala ti posledním dechem! Kněz: Ustaň, hřešíš, ženo, a hříchem jsi, jak církví pověděno! A odstup od mne! Snad k mé prosbě žhoucí 250 prominout ráčí Soudce Všemohoucí hřešení s tebou! Snad mé bídné tělo, jež odolat tvým léčkám neumělo, neztrestá plamen horoucího pekla! Já bičoval se, moje lítost tekla slz proudy z duše – viděla to zjista Marie Panna, jediná z žen čistá a poví Synu to a přimluví se... Nádobo hříchů, ve tvých očích chví se zas žádost hříchu? Pane na nebesku, proč nedáš nyní sjeti svému blesku a nesežehneš osidla ta ďábla? Mdlá duše má je vůle pooslábla – Maria Panno, přispěj v pokušení! Žena: Mě biješ slovy – v těch však hrůzy není, mě odstrčíš – já vím, že přijdeš ke mně, mně zlořečíš – já pohladím tě jemně, já vím, že Bůh si cele tebe žádá, však já tě mám jen tím víc ráda, ráda! Kněz: Ó Panno čistá!... Žena: Můj jsi... Milovaný... – – – – – – – – – – – 251 Kněz: Ó Synu Boží, pro své svaté rány ty odpusť všecko!... Vím, že ďábel pase po duši mojí – ta teď klesla zase – – Však proč tvá prozřetelnost, Bože věčný, nám strojí léček řetěz nekonečný – proč stvořils ženu!? Žena: Sladký! Milovaný! Kněz: Osidlo pekel, tvore proklínaný, apage! Odstup! Proto ráj je rájem, že sami půjdem nebeským tím krajem, my muži sami! Žena: A co zůstane nám? Což bude ráj snad navždy zavřen ženám? Kněz: Jen těm, kdož duši mají, vstup tam sluší, a to jsou muži – Žena: Žena nemá duši? 252 Kněz: Ne. Nemá. Žena nikdy neměla jí. Jen Svatá Panna jediná je v ráji se svojí duší. Učí Církev Svatá a Svatých Otců řada světlem vzňatá, že nemá žena duši. Snad tím zlomil Bůh vševidoucí nějaký svůj omyl, jenž vplížil se mu v dílo při stvoření. Žena: Chceš beze mne být, moje potěšení? A dovedeš tak? Já bych nedovedla... Já šla bych s tebou, byť tvá cesta vedla i k pekla branám. Kněz: Nemožnosti, ženo, kněz Páně jsem, mé témě posvěceno. Žena: Chci v ráj tvůj tedy. Stát tam někde v koutě, už šťastna, když jen oči zahlednou tě – pros Pána o to! Kněz: Marno. Nemáš duše. Jak rostlina, jak kámen žiješ hluše, 253 a proto ďábel, bezvolnou tě vida, své sítě spřádá a z nich povyhlídá po obětech – v tvé oči, k lícím, retu, k tvým ňadrům, bokům zatkne nitky v letu, jen letmo, jako přibity však drží, síť splete pak – a čeká dole, v strži, jež prokletím nám je a pekel branou, neřestí studnou, hnisající ranou – ty nemáš duši, proto všecko to je. Žena: Přec půjdu s tebou, vždyť jsem tvoje, tvoje! Kněz: Nadarmo. Není možno. Žena: Dej mi duši! Slyš, pros mi o ni! Kněz: Odpírati sluší zlým pokušením: Nemohu jí dáti a kdybych moh – tím víc chci odpírati. Žena: Ó dej mi duši! Netoužím v ráj jíti, jen s tebou, s tebou, milený, chci býti 254 po smrti všude! Všechno lhostejno mi, ať v pekle, v ráji, či na této zemi, já najdu tě a nic mě neomýlí – jen duši vymodli mi, drahý, milý! Kněz: Apage, ženo! Žena: Dej mi duši! Kněz: K čemu? Tvůj pláč je marný, stvořena jsi k zlému, zlem žiješ. Padniž v tmu a do němoty! Všech hříchů pramen, džbán jsi nečistoty, osidlo ďábla, bodec škorpiona. Nevejdeš nikdy v rajská sídla ona – a dobře tak. Vždyť Satan ostražitě moh vpašovat by tebou tam své sítě a ráj by stal se hnízdem nepravostí, peleší hříchů, pozdní zoufalosti, údolím hoře, jak je země klatá, kde vládneš ty, ó ženo jedovatá! Žena: Jak vábně ti to rozhorlení sluší! Ty nechceš opravdu mi dáti duši? Ty zlý a krásný můj, můj milovaný – 255 Kněz: Apage, ďáble! Pro Kristovy rány! Marie Panno, duše moje padá v ďábelské léčky – Žena: Můj jsi! Mám tě ráda! Ať zkusí nyní ráj a všichni svatí od mého těla tebe odervati!... – – – – – – – – – – – – – – – – – 256