SVATÝ BENEDIKT

SVATÝ BENEDIKT
I. I.
Žil v jeskyni. Byl na pohled jak zvíře, neb vlas a vousy jeho mísily se s divokou koží, kterou halil tělo. Svět vedl války, hýřil, hověl hříchům, však on se šťastně vymkl víru jeho a v rokli svojí žil jen Bohu svému. Tu vyčenichal Satan, svůdce duší, zátiší jeho a hned pekelníku se kořistí zvlášť vábnou světec jevil. A proto deně vcházel do jeskyně, ne v podobě své s kopytem a rohy, však jako nahá plná svěží dívka a lákal záludnými sliby slastí zbožného světce. Na kámen si used, kam Benedikt si složil hlavu k spánku, a v líc mu dýchal horkým sladkým dechem a bílým tělem v oči jeho svítil a měkým hlasem k radostem jej volal. I zakrýval si poustevník mdlé oči, však ďábel i tmou jeho ruky zářil, a zacpal poustevník si mechem uši, však sladký hlas tím vášnivěj v ně vnikal. Chtěl o kámen bít hlavou rozpálenou, však v dívčí pružná ňadra bil jí jenom. V zem zaryl tváře, modlitby své šeptal, však tělo svítit viděl, výzvy slyšel a vřelý výdech její zaleval jej. 18 Už začal váhat... Uštvaná už duše se podávala... Vyjít v svět... vzít ženu... a žíti jako tisíce jich žije... snad zmizelo by potom pokušení... Tu Bůh mu přispěl, pomoc nejsilnější v největší nouzi. Před jeskyní stála houština kopřiv. Po vnuknutí božím z modliteb vytrhl se, odvrh kůži, a nahé tělo hodil v koupel jejich, v nich obracel se, potápěl se, brodil, až celá kůže jeho zkrvavěla. A tam, kam padly kapky krve jeho, červené růže vzrostly na památku, a růže ty tam do dnešních dnů kvetou a poutníkům jsou svědky slávy světce, milosti boží, pokoření pekel... A z koupele té duše vyšla čistá a plná milosti a bázně boží. I rozsmutnil se Satan, kníže pekel, a schlíple odplazil se v říši svoji. II. II.
Sta lidí hrnulo se nyní k světci, jichž život smyslu neměl. Prosili ho: – Hle, ukaž nám, jak žíti. Svět se boří, největší říše upadají v rumy, ó pověz, jak žít, aby trosky v pádu nám nezabily navždy duše naše! – 19 Klášterů osm vystavět dal světec a všechny plny byly. Modlitbami a zpěvem velebili mniši Boha, že nedal zahynouti duším jejich. III. III.
Však trpce dívali se kněží světští za ovečkami v dálku odešlými, neb ovce prchne-li, je pryč i vlna. A myslili a přemítali dlouho, až našli. Jednoho dne sedm heter, těch nejkrasších, jak shledali je v Římě, se vydalo na cestu k Subiaku a vešlo do klášterů Benedikta. A osmi kláštery pak prošla každá a šestkrát odolal-li který bratr, po sedmé padl. – Padli takto všichni. IV. IV.
I rozsmutnil se velmi starý světec, hůl poutnickou vzal, odebral se do hor a stále šel, kam zaslzené oči jej vedly. Náhle slyší krákot s výše, a hle, tré havranů se vznáší nad ním, a vidí, že mu cíl ukázat chtějí. Jde za jich letem po hřebenu horstva a modlí se a pěje písně Bohu. V. V.
Chrám bílý stojí na vysoké hoře, chrám Apollinův. Kolem plno růží, 20 omamných pyšných růží Venušiných. Na střechu chrámu havrani se snesli a svatý porozuměl. Začal bíti poutnickou holí v růžové to pole, až zrudla zem kol krvavými lístky, rozmetal oltář silou nadčlověka, rozvrátil sloupy, rozbil sochu modly a stánek nový stavěti tu začal pravému Bohu... VI. VI.
Na zvráceném sloupu zjev bílý seděl přihlížeje práci. Jak z mramoru byl, svítil bílým tělem, však vzdušný byl a jako pára lehký. A zrak měl tmavý, vítězný a pyšný, rty sevřené a na nich pohrdání. A světec viděl, že to není anděl. I hnal se po něm, bil v něj holí svojí, však nezasáhl, jenom vzduchem šlehal. Znak kříže také marně na něj vrhl, zjev vzdušný nemizel. I viděl světec, že demon je to asi mrtvých bohů, a na vzdor jemu pospíchal v té stavbě a nutil dělníky, by popílili. A demon seděl pyšně, usmíval se, a pohrdavě zíral k práci jeho... VII. VII.
Chrám hotov byl i klášter. Starý světec klek před oltářem, zapěl slávu Bohu a k novým bratřím, kteří míti chtěli 21 života smysl, obrátil se řečí, že marností vše, snem že život celý a teprv po smrti že probuzení, že nutno tak snít, aby probuzení nebylo těžké. Rozmlouvati s Bohem – toť modlitba je. Hlásat slávu jeho – toť písně, jež se pějí k chvále jeho. A je-li chvilka, kdy se odpočívá po bohulibém tomto zaměstnání, má obrátit se k duším dobrých lidí, jež v knihách žijí. Kniha útočištěm a společníkem nejlepším je v žití, jenž chrání před žádostmi světa duši, jí křídla dává k letu v doby dávné i v časy příští, přenáší ji světem, že jako oblak nese se pak nad ním a sní svůj sen jak dítě beze hříchu. VIII. VIII.
V tu chvíli hlasitě se zasmál demon, jenž dosud seděl na zvráceném sloupu. Teď zdvih se, zářil jako slunce jasně a lehkým krokem kráčel ku klášteru. Šel síněmi a vklouzl v dlouhou kobu, kde stála řada skříní, stolů, pultů s náčiním psacím... Zde se změnil demon ve zlatý prach a rozplynul se síní, vnik do skříní a zapad v pergameny, v nichž psána byla díla filosofů a verše pěvců zaniklého světa... 22