MOHAMED

MOHAMED
Proč obrací se nyní oči moje, kdykoli patřím na hvězdnaté pole, jen k tobě, hvězdo veliká a bílá, jež prvá ze všech opouštíš své místo ni družek nedbajíc ni povinosti a v tmu se bereš, jako odcházívá z bitevní vřavy vojín poraněný? Bůh slaven buď, pán světa, všeslitovník, jenž vládne na dni soudu. Kéž nás vede jen přímou cestou, cestou těch, k nimž patří pohledem milostivým – – – ach, ta slova zní prázdně mi, má duše v nich se nechví. Jen jakbych oblázků pár přesypával do ruky z ruky – – tak je vždycky nyní. Zmizelo všechno. Zatvrdil se Allah a zjevení mé duši nedopřává. Mdlé ruce vztahuji vždy po té chvíli, jak tenkrát byla, do proudících časů, ty běží mými prsty jako voda a vytáhnu-li ruku, vždy je prázdná. Noc byla plna světel jak ta dnešní, Chadiže spala, plochou střechy domu já procházel se – tu mým tělem prošly mráz s žárem, náhle pad jsem jako podťat a leže nehybně já slyšel písně a hudbu harf – a boží anděl přišel... Za ruku vzal mě – cítím, že mám křídla – 40 a z Mekky letěli jsme v Jerusalem a odtud vzhůru ku hvězdnaté pláni. Ved nebem šesterým mě – v sedmé nebe mu svatá bázeň vkročit zbraňovala, já sám jen vstoupil do skvoucího mraku, jímž zahalen je Allah. Hrůza prošla mým tělem a já cítil na rameni spočinout velkou chladnou ruku boží... Proč anděl ke mně víc už nepřichází? Proč neklade mi znovu v duši slova, jež pověděti měl bych lidu svému? Vždyť uši jejich stále ještě žízní a oči jejich stále ještě prosí – čím napojit je, je-li sucho v duši a ret můj mdlý a jazyk neohebný?... Kdy přišel naposledy?... Ano tenkrát u Badru v bitvě, kdy mi v tísni vnukl, bych písku hrst vmet Koreišitům v oči a oslepil je... Teď se chví má ruka a přejede-li obličej a čelo, tu čtou mé prsty písmo stáří na nich, znak spustošení, jaký zanechává Asrael všude, kde se křídlem dotkne. Ó Allah, zanevřels na sluhu svého? Vždyť mnoho ještě provést chci k tvé slávě 41 a jmeno tvé nést do dalekých krajin k národům cizím, jak mi nakázáno kdys andělem tvým, bílým Gabrielem. Proč opouštíš mě? Co mám říci lidu? Jak palma bez vody já scházím, hynu a opěrou mám býti milionům. Proč nedals padnouti mi v ryku boje a vylít krev, z níž člověka jsi stvořil? Hle, na zahrady dešť tvůj aspoň padá a dešť-li nedáš, aspoň rosu pošleš – kde já však nabrati mám vody živé, bych svlažil duše žíznící a žhavé, když ani kapka rosy nedopadá z tvých rtů v mou duši? – – – Vykládám, jak umím, opuštěn tebou čerpám ze své duše, však v duši sucho je a úpal pouště. Jak vést, když sám nevidím? Kroky moje jsou nejisté, má cesta není přímá a pískem kraje jdu, kde Samum zavál každičkou stopu. Jde ta cesta k ráji? Vždyť ten mi snem je. Přeludem lid sytím. Tak oasa se často jeví v poušti umdleným očím bědné karavany a lákává je napnout síly k metě v háj palmový a k studním svěží vody... Či ubírám se přece k tobě, Bože, jsa poutník cesty neznalý i cíle a dráhou nejistou a bez znamení? 42 Ach, jednou ještě kdybys pověděl mi, jen jednou ještě! – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Ticho. Marno všecko. Já darmo čekám, jak jsem čekal včera. Ta bílá hvězda, k níž se deně musí mé oči dívat, zapadla zas časně a druhým menším zářit zůstavila. Sestoupím v dům svůj. Aišo, ženo moje, nejdražší květe, jejž jsem utrh cestou života svého, bdíš as, čekáš s touhou, až navrátím se. Vznešená tvá duše dojista cítí, jaká muka nesu v svém bědném nitru, neboť oči tvoje mě pronikají a tvá ruka klade se kol mé šíje jako měký obklad ran duše mojí... Allah, věčný Bože, buď milostiv mi, dej mi těch jít cestou, k nimž laskavě zříš, a ne těch, kdož hněv tvůj – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – ne, nelze modlit se už – – – snad až zítra – a ne-li zítra – – – Allah, věčný Bože, kéž raděj noc ta poslední je nocí, jež pro život mi byly usouzeny... 43