TŘI PRSTENY

TŘI PRSTENY
Chalif Saladin byl kdysi v tísni, peněz potřeboval slavný vládce. Řekli mu, že v Damašku Žid jeden má jich více, než lze potřebovat. Zavolal si Žida slavný chalif a děl vlídně promlouvaje k němu: Hle, vy Židé, tolik knih je u vás, mistři písem vašich všecko vědí, pověz ty mi dle moudrosti vaší, která z věr všech nejlepší je víra? – Saladin chtěl takto lapit Žida: řekne-li, že židovská to jejich, odpovím mu: urazil jsi moji – a dám pokutu si zaplatiti. Řekne-li, že křesťanská či moje, zeptám se ho, proč že nepřestoupil k víře Mohameda nebo Krista – a dám pokutu si zaplatiti. V každém případě jej tedy ztrestám tučnou pokutou a přidám důtku. – Vyslech otázku tu starý Hebrej, zamyslil se hluboce a řekl: Mocný vládče, pravda, v našich knihách mnoho psáno je, však přec ne všecko. Mistři písem našich lecos vědí, všecko však ví jen ten Vševidoucí, který zemí, nebem věčně vládne, všecko vidí, přehlíží a přečká časy, národy a vládce říší. 139 Jmena nemá, nikdo nevidí ho a je všude... Co já vědět mohu? Příběh povím tobě. Milostivě vyslechnout rač starce povídálka. Otec jeden kdesi měl tři syny a měl rád je všechny rovnou láskou, měl pak prsten, vzácný drahý prsten s drahokamem, jakých málo v světě. Prsten ten byl touhou všech tří synů, každý chtěl jej míti, každý prosil, aby jemu v dědictví byl vpočten. Otec zavolal si klenotníka: Prsteny dva udělej mi, mistře, na vlas stejné, na vlas takto vzácné, jak je tenhle, jejž na prstě nesu. A když mistr prsteny byl přines, tak se shodovaly jeden s druhým, že jen oči otce mohly poznat, který byl z nich jediný a první. Na to pozval nejstaršího otec, dal mu prsten jeden žádaje ho, aby bratřím slůvka o tom neřek a jim žal a lítost nepůsobil. Potom syna druhého si pozval, dal mu prsten druhý snažně prose, aby dar ten před bratřími tajil. Tak i třetímu dal prsten třetí. Otec zemřel. Syni rozešli se, každý měl svůj prsten, každý mínil, 140 že to prsten jediný a pravý – a tak je to s vírou, mocný vládče. Ty svůj prsten neseš spokojeně, já svůj zase, křesťan má pak třetí – a jen Otec v nebesích, jenž dal je, jedině ví, komu dal ten pravý. – Zadumal se nad povídkou chalif, pokýv hlavou, pohladil si bradu: V dům svůj odejdi teď, bratře, v míru a nos bez závady prsten otcův. 141