V LISTOPADU.

V LISTOPADU.
Báň nebes v šedo zhalena je, zem halí mlha nezdravá, a tam, kde slunce jindy plaje, jest skvrna velká, žlutavá. Pár barvy citronové listů se chvěje ještě na bříze, jež létaj’ k zemi větrů v svistu jak lehké zlaté peníze. Den každý zamračený, bludný, zde žiji líně, pomalu, jak čet’ bych jakýs román nudný, jenž přílohou je k žurnálu. Dva lidé jsou zde, které směle já přátely si zváti smím, 50 ten jeden znudí řečí cele a druhý stálým mlčením. Ta příroda víc netěší mě, jest smutna tak a v mlze té já nakloněn jsem kašli, rýmě, té dlouhé rýmě prokleté. Jen jedno ještě tak mne vzruší a rozpění krev moji v žár a životem tím plní duši, jak kdysi v čase mojich jar, toť ona, jež má tmavé zraky a bujná ňadra, tmavý vlas, ta před lidmi sic znudí taky, však sama – zbaví nudy v ráz... 51