CESTOU.

CESTOU. Příteli Karlu Ptáčkovi.
Říjnové ráno v mlhavý mrak rozlilo žlutý svůj příval, širokou rovinou duněl náš vlak, a já jsem z okna se díval. Strážníků domky, polí, luk lán kol okna přelétlo mžikem, na vrbách houpal se houf velkých vran, jež vzlétly do výše s křikem. Dědinka malá mijímíjí teď v zad, kostel má s baňatou věží, u cesty táhne se kaštanů řad, tou stádo na pastvu běží. [63] Pár starých ženských zahled’ jsem pak, při práci u řípy sedí, před sluncem cloní si dlaněmi zrak a k vlaku zvědavě hledí. Císařská cesta kolmo teď k nám běží a s drahou se kříží, topoly obrovské ční k nebi tam, jí vozy líně se plíží. Vesnice zase, továrna dál, rybník a cesty a lesy s břiz, olší vítr již listoví svál, jež leží v barevné směsi... Odvrátíš hlavu v myšlénkách zpět, zapálíš doutník, jenž shas ti: Čím jest jen tento mi maličký svět v ohromné světové vlasti! U paty Alp, kde oranže plod jak zlato stkvěje se vezdy, v městě u Vesuvu, kde v lůně vod zářné se zrcadlí hvězdy, 64 v zemi, kde Gangu nádherný proud bájnými háji se vije v pralesích zámořských, kde bez všech pout volně vše kvete a žije, po tomto kraji, po lánech luk, kostelích s baňatou věží, dědinkách bělavých, cestách, kde pluk topolů obrovských běží, po tmavých lesích, nad nimiž stkví nebe se modravým leskem, po tomto vzduchu, jenž kolem chví – umřel bych v dálích těch steskem... 65