PO PADESÁTI LETECH.

Josef Svatopluk Machar

PO PADESÁTI LETECH. (H. K. Máchovi.)
Co řek’ jsi, básníku, v své temné hrobní celi, když sláva v glorii usedla na tvůj hrob, a obdiv národa a pozdní hold ten skvělý když nahradit ti měl ty strasti dávných dob? Zda divé bolesti a muk a pohrdání, jež krátkým žitím tvým průvodci byly ti, jsi lehce zapomněl a nelitoval’s ani, že’s musil pro slávu ten život prožiti? – Ó, čtu tvou odpověď na lebce tvojí žluté: Z ní hrůza zeje jen a nicota a vztek, a smutkem příšerným zří ven ty oči duté, a kol tvých zubů tkví zhrdavý úsměšek – jak by jsi říci chtěl, že víš, jak dál to dělá tvůj národ, jenž jest týmž, jak za tvých trpkých let – to bláto setřel dnes s mrtvého tvého čela, by živých věštců jím moh’ čela poházet... 72