I. Po plesu.

I.
Po plesu.
Jak stříbrný háv sníh se třpytí, jenž kryje střechy taškové, je oknem zřím, kam jemné kvítí mi vdechlo jitro lednové. Má hlava těžká. V směsi hřmivé v ní vše zní z noci probdělé, ty valčíky, ty polky divé a čtverylky ty veselé! Zas vidím v skle plném světel jen postavu tu čarovnou, k níž všechno obrací svůj zřetel, a jež je plesu královnou. Od hlavy rusé tak je krásnou až k nožce s bílým střevíčkem, že bytostí se zdá být žasnou, jíž sídlem není všední zem. [15] A tolik kouzla, něhy, vzletu v té hudbě drobných nožek má, že zdá se, pro ni tanec světu, pro tanec ona stvořená! Mně buší srdce, v hudby zvuku smím její tílko objímat, tu malou, měkkou tisknout ruku a sálem letět v rej a chvat! A smím s ní jíti promenadou, kde smích a vřava šumivá, kde zřím, jak kolem na mne řadou plá soků závisť zuřivá! A živý hovor hned se snuje bez hloupých poklon, bez ozdob, jak při setkání vypravuje si vše dvé známých z dávných dob. Má kráska řečí roztomilou, již chvilkou přerve vábný smích, vzpomíná dobu na minulou, na příhody let prožitých. O dětském mluví světlém čase, kdy škola vládla všechněm snům, 16 o klášteře, kde učila se třem dlouhým, fádním růžencům. A malování, tanci, zpěvu, jenž pěn jest v klenbách svatyně, nu, všemu, co teď krášlí děvu, pak mysteriím kuchyně. A mluví o svém rodném domu, jejž půlkruh parku objímá, a její okno v šeři stromů, že v letě stín a vůni má, že teď tam smutno, sníh jen leží a listí na něm prolétá, jež s aleje, když vítr běží, se smutným letem třepetá... Pak praví mi, že zpívá ráda a ráda zvuk má piana, a vždy, když tma v park smutný padá, že hrá a zpívá Schumanna. Že „Stolistku“ čtla „Slávy Dceru“, vzpomíná smíchem zvonivým, že znudily ji obě věru – v tom krásce mé se nedivím! 17 A hned zas vtipem řízným stihá zrak mnohý sálu u stěny, zkad na mne marný vztek se míhá a na ni pohled zdrcený!... Má hlava těžká. V směsi hřmivé v ní vše zní z noci probdělé, ty valčíky, ty polky divé a čtverylky ty veselé! Ó vzhůru v park, kde sníh jen leží a listí na něm v přeletu, ji uzřím teď tak krásnou, svěží, až zdvihne v okně rolettu! A tma až padne v bílá lada, zvuk půjdu slouchat piana – má krásná v podvečer tak ráda vždy hrá a zpívá Schumanna! 18