XIV. Věštba.

XIV.
Věštba.
Od svatby tvojí myslím stále na jednu chvíli v žití svém: Byl večer, mraky načernalé se těžce nesly nad krajem. A na zahradě pro zasmání od cikánky, jež přišla k nám, my dávali si hádat z dlaní, a na tu věštbu vzpomínám. „Ta čára, jež se dolů vije a s druhou rýhou tvoří kříž, to značí, že tě uštkne zmije, k níž s důvěrou se přiblížíš!“ – Mně bylo, jak by vichr zimy šleh’ po mně bičem studeným, než klidný byl jsem před druhými, ba smál se smíchem nuceným. [46] Však často v dusné lesní tíši pod jedlemi a břízami, kde hřál se, opustiv svou skrýši, had se zvláštními skvrnami, neb v kotouč svinut blíže cesty zas jiný dřímal klidným snem, neb přes hnijící vil se klesty a zlostně šlehl jazykem, já ubíhal vždy dále chvatně, a zimy dech vždy na mne sáh’ – ó vykládal jsem věštbu špatně, a zbytečný byl tenkrát strach! Teď zničen klid i moje síla myslím jen, ó spanilá, že jsi se proto narodila, by se ta věštba splnila!... 47