XV.
Podzimní lístek.
Já v lese těkal po těch známých místech,
kde bloudili jsme v žárech léta v stínu,
kde zamyšleni v ševelících listech
jsme poslouchali věštbu kukaččinu.
Les proměněn. Bříz vlečné šaty zřídly,
že ani pustých hnízd už neutají,
u paty bledý chrastavec jim sídlí
a hnědé listy trávu pokrývají.
Kol pusto, ticho; zde dub mnoholetý
své větve větrům ku hře rozestýlá,
a smutno tu, jak v srdci, v kterém květy
svým žhavým žárem láska otrávila.
A s vrcholku teď krokem poplašeni
havrani s krákotem se vznesli četou –
tak v nitru, jež se hrouží v zapomnění
vzpomínky živé vstanou s hudbou kletou.
[48]
Mha lesem houstne. Chví tu stromů hlavou
a mrazné ticho dýchá bor se tmící,
jen časem slyšet z dáli pronikavou
sýkorek píseň v tmavé borovici.
Již pryč, již pryč, mně zdá se, že z těch hlasů,
jež vzbouzí krok můj v hnědém, svadlém listí,
výsměchy chví se svědků šťastných časů
a zdají se v mém srdci čísti...
A na luka jsem vyšel z těchto lesů,
tam ocún krášlí kraje chudé šaty –
květ jeho jeden z toulky své ti nesu –
jest jak tvá láska – ostře jedovatý...
49