XVIII. Po roce.

XVIII.
Po roce.
Jak potkají se v bouřném čase dvě známé vlny drahou svou – tak setkal jsem nyní zase s mou milou – loni provdanou. Byl koncert; vešla s mužem šedým a v křeslo vážně usedla, klid zavládl jí líčkem bledým a po sále se rozhlédla. Hned vítaly ji přítelkyně a známé družky z mladých let – o sloup se opíraje líně, jich řečem moh’ jsem rozumět. Má milá moudře hovořila o hudbě, dnešním programu, o práci, kterou dokončila, o pařížských mod seznamu, [52] o hospodářství, cukru, kávě – a s takou vážnou lahodou, jak mluví její matka právě, když setkám se s ní náhodou. Mně bylo, jak bych viděl růži, jež půvabů svých pozbývá – tak změnila se při svém muži má milka bledá, vábivá. Z těch zraků, ba z těch řečí pouhých, tak po sále dech prosy vál, že nebýt tvojich copů dlouhých – snad bych tě býval nepoznal... 53