XIX. Zas jeden záblesk...

XIX.
Zas jeden záblesk...
Zas jeden záblesk dávných snů pad’ v pochmurný tok mojich dnů, jenž plyne nocí divoce: řeč o mně kdesi zazněla, má milá na mne vzpoměla a litovala hluboce! Jak sopka, která vyhasla, mé oko chabým leskem plá, znak prý to nočních probdění, žár lící mých též odekvet’, můj obličej prý tak je hněd, jak uschlý lístek v jeseni, má chůze je prý závratná, má hlava těžká, malátná se kloní k hrudi ospale, tak zřela prý mne chodníkem se plížit s shaslým doutníkem a zívati prý nedbale, [54] a jestli někdy na tváři mi slabý úsměv zazáří, znak zoufání to nezdravý, jímž bídný hráč svět klamat chce, když prohrál všechno jmění své a chystá kulku do hlavy, je škoda prý mých mladých let, já míval časem cit a vzlet a pro vše dobré žáru dost, snad vášeň prý mne zničila, a dobrý mrav můj zabila, jak zdá se, špatná společnosť. – – Má krásná, zřím tvůj vábný ret tou vážnou řečí tam se chvět a výčitek tvých cítím pal, ó drahá, pravda, že jsem chor, že vyhasl můj žhavý zor, a na mé tváři sídlí žal, ó pravda, vzlet můj utracen, z mých citů že zbyl popel jen, že kladu se už v rakev svou – však divno mi, má spanilá, proč’s pravý důvod zakryla, tou řečí dlouhou, přemoudrou! 55 Ó jsi, má krásná, jako vrah, jenž skoliv oběť svoji v prach, se neznán v lidstvo vmísí, s ním ruku vraha proklíná a na mrtvého vzpomíná, že byl tak hodným – – kdysi –. 56