XII. Pes.

XII.
Pes.
Toť chvíle žalu, dumání a stesku, kdy pustne kvetoucí kdys zahrada, a v svadlou trávu při západu lesku žloutnoucí listí upadá. Na lávce sedám, kde jsme sedávali za žáru léta, kdy kvet’ celý sad – teď léto, květy, moje milá v dáli a smutný vítr vane z lad. Však v hodině, kdy pohled její snivý předbíhal ke mně vonnou alejí, pes její, svědek lásky mlčenlivý, teď přijde tichou kročejí. Ten přišel s tebou, vždycky v zašlém čase, a teď snad zvykem sem se ubírá a přede mne si tiše sedne zase a tmavé oči na mne upírá. [62] Na šedé lávce žluté listí leží, jak hrobní nápis mnoha šťastných chvil, po svadlé trávě chladný vítr běží, a západu lesk dozářil. Pes u mých nohou bez pohybu sedí, skloněnou hlavu na své tlapy má, na mne a prázdné místo vedle hledí moudrýma svýma očima. A když se zvednu, dlouhou řadou stromů mne ty dva tmavé zraky provází, pak žlutým listím známou cestou domů též zvolna vážně odchází... Ó krásná, já tu viděl u oltáře, já zřel tě často, jak jsi kráčela tak plna štěstí, úsměvu a záře po boku svého manžela, však než tvá ztráta, než tvůj pohled v chrámě, než ten jas, jenž plá z tvojich zřítelnic, ten němý hled, jejž pes tvůj vrhá na mě, v tom parku rozsmutní mne víc!... 63