Konec saisony.

Konec saisony.
Je říjen. Mračen ve chumáči spí klenba nebes svinuta, a zem se pod ní fádně mračí, jak kráska svadlá, mrzutá. Teď do města! Již táhnou chlady, pryč z přírody té mračivé, čas divadla a promenády a veselosti vířivé! Shon na nádraží, smích a ptaní, hlas trubky, běh – a v jeden mih vlak mizí pustou smutnou plání, a celý kraj je k smrti tich... Je doma. Otec ptá se stále a povídá sám v jeden ráz, o známých, příštím velkém bále, kde královnou má býti zas. [82] Však mladá paní s uzarděním jen mlčky kufry otvírá a dětské prádlo s blahým chvěním před zraky otce prostírá. Ty karkulky, sukénky bílé, ten povijan a jiný tret ký div, že zmlkl, smál se mile a slzel štěstím šťastný děd! Teď ví, že musí výhosť dáti životu svému dennímu, jenž tou se bude dráhou bráti, jak první vnouče určí mu. Těm procházkám vždy odpoledne za městem smutné po nivě, té jizbě teplé, neúhledné, kde s druhy dlíval při pivě, a v kavárně novinám, kávě, při níž zvyk’ denně usedat, že všemu dává „s bohem“ právě – však s usmíváním a tak rád! A za to bude sedět stále nad skřípající kolébkou 83 a mučit v hlavě sestaralé jen vzpomínáním paměť svou na písně, které pěny jemu před šesti desítkami let, by moh’ je nyní vnoučku svému zas příjemným svým basem pět... 84