XI. Po smrti.

XI.
Po smrti.
Nad hrobem mojím tráva ševelila, a pestrým kvítím si tam vítr hrál, a skřivan vzlétal pod oblaka bílá, a život kráčel starým řádem dál. I sešly se, jež miloval jsem kdysi, žen čarokrásných vábné postavy, jich jasné soprany se v souzvuk mísí, i slyším jejich vážné rozpravy. Po četném počtu jedna rozhlédla se a v zpomínky se volně zabrala: – Žár lásky měl jak slunce v letním čase, však jak dni jarní byla nestálá. – Hlas jako stříbro na to zašveholí a hněvem plál zrak jeden blankytný: – Byl hercem jen, jenž dobře hrál svou roli, však v prsou nosil kámen bezcitný. – [117] A červnovláska, již jsem líbal vřele a nazýval svým tmavým andělem, dí: Ničemností proniknut byl cele, a nikdo nebyl jemu přítelem. A bledá kráska s copem dlouhým, zlatým, ta kamelie v plném rozkvětě: – Můj cit, dí, zničil vtipem jedovatým a svatého nic neměl na světě. – Hned po té jiná: – Tam na pravdě boží ať vzpomene, čím zkalil dnů mých třpyt, – a jiný hlas: – V mé cesty nasil hloží, a Bůh mu nemůž’ za mne odpustit. – Tak šlo to dál, a žaloby se chvěly z úst krásných na mé žití zločinné, jak lotra zatracen běh jeho celý, v němž ctnosti nebylo prý jediné. Jen jedna, jedna v žalob vlnobití tam mlčky seděla jak smutný sen, ta znala, jak jsem cítíval v svém žití těch zdobných růží hořké trny jen. 118 V dlaň čelo sklonila, jak v plachém zmatku, by bolesti znak kryla zoufalý, a z hnědých očí zpod bílého šátku jí žhavé slzy proudem padaly... 119