List z denníku vězňova.

List z denníku vězňova.
Dnes den je výroční, co v tichou celi tu jsem vstoupil poprvé v tom smutném pocitu, že brzo svadnu tady bídně – teď zvolna minulo již třikrát deset let, v mých prsou uvadl ten bujný vzdoru květ, a já zde žiju tiše, klidně. Po širé přírodě již věru netoužím, co jsem kdy miloval, to vidím oknem svým, v němž nebe kus je vezdy; na stkvoucích oblaků v něm z rána zírám zjev a západ zřím v něm též, kdy vzplane v zářnou krev a v noci zlaté, třpytné hvězdy. A k lidem nechtěl bych! Ti smutní robové jen v tiché porobě nést volí šíje své a rodí se, by prázdně mřeli; ba kdybych vyšel dnes, vím, původ šedin mých že k necti připočet’ by mi teď každý z nich a s pohrdou by na mne zřeli! [134] Ó mládí přeludy! Já pro vás mečem vlád’, já s druhy metal jsem smrť děsnou z barikád, mé ruce pro vás krvácely – – – dnes dumy nezkojné mých druhů z dávných dob již navždy utišil ve smírném lůně hrob, – já z milosti dán v tuto celi. Ó směj se, osude, své ironii teď, v tvých sítích klamavých já uváz’ za oběť, mne stopil’s v hravé svoje víry. Hle, ducha, který chtěl svět ozářiti celý tím žárem myšlének, jež v jeho nitru vřely, teď skonejšily stěny čtyry. – – Však jsem zde spokojen. Rod myšek šedivých tak hravě přítulných je v teskných dobách mých v té rakvi světem živým celým, a rád je vidívám, jak ke mně skákají, po nohou lezou mi a jemně pískají, když chudé jídlo s nimi dělím. A pavouk křížatý, jenž sídlí v koutu stěnstěn, svou prací umělou mi také krátí den, před strážci mými prchá v děsu, však ihned odloží svou plachosť bázlivou po vláknu modravém se spouští v ruku mou, když mu v ní k síti mouchu nesu. 135 A jednou; dobře vím, až mrtvol studený zde najdou strážcové na loži u stěny, – kdy cíle dojdu smutné poutě – že nikdo neztruchlí nad tichou smrtí mou, jen v díře myšek rod s tou srstí šedivou a starý pavouk v tmavém koutě... 136