Na čekání.
Jsa křovím zakryt, pušku na kolenou,
na shnilém kmenu usedám
a čekám zvěř, jíž smrť tu olověnou
do klidné hrudi poslat mám.
Nad mojí hlavou duby věkovité
šeptají slunci ranní pozdravy,
a ptáci pějí, a proud říčky hbité
s šumotem prchá v stíny doubravy.
Vzduch svěží tak, v něm noční vůně zbyla,
již dýchal les a tráva, květiny,
v něm zlatou přízi slunce rozestýlá,
již propouštějí v snětích skuliny.
Šum křídel... pozor!... Hle, pták popelavý
teď vážně stanul v mělkém řečišti
a v proud zří slabým nakloněním hlavy,
kdy lesklá rybka se tam zablýští.
[141]
Ty pěkná volavko, ty nevíš asi,
že v několika minutách
tvá hrdá hlava klesne vodní v řasy
a v proud ten krve tvojí nach.
Tys vylétla as šťastně ráno z hnízda,
jež zatím střeží družka tvá,
kde žlutým zobáčkem mláď tvoje hvízdá
a čeká tě a pokrm ždá.
Ó budou čekat dnes a čekat zítra,
a zírat z hnízda celý den –
ó smutné večery, o smutná jitra,
kam zapadne jich marný sten!
A v pokoji mém na dubové skříni,
v níž haldu knih prach pokrývá,
stát bude zatím, jak ty stojíš nyní,
as postava tvá neživá!
V tom pokoji... tam nikdo nečeká mě...
tam nevítá mě milý hlas...
tamť jako v starém šerém chrámě,
kde úzkosti cit pojme nás.
Ó vzpomínky, co slz a muk to stojí,
té ceny největší, co znám –
142
než člověk přesvědčí se k bídě svojí,
že musí žít ten život sám!
Je v hrudi prázdno, jako před popravou,
a přec tam tlí dost krásných chvil – – –
však, bloude, co ti dneska víří hlavou,
už byl by čas, bys zamířil! – – –
Však stále držím pušku na kolenou
a myšlénka se hrozná budí:
tu hlaveň obrátit, a kuli zlořečenou
do té své prázdné poslat hrudi!...
143