Kříž.

Kříž.
U hřbitovní zdi, keřem pozakrytý, jsem uviděl kdys v trávě sešlý kříž: se hlavy Krista věnec z trnů svitý spad dávno na zem, v ráně boku skrýš si vyhlíd’ pavouk, lupič krvavý, a tělo jeho potah’ pavučinou. V dlaň protknutou a ve tvář jeho sinou keř listy házel, jenž stál u hlavy. Ten kříž jsem znal. Dřív ve hřbitovním chrámě byl u oltáře v slávě zavěšen, lid zbožný líbal zkrvavené rámě a vesské dívky večer den co den mu věnce kladly na zraněné čelo, a množství před ním na kolenou dlelo, sta písní slýchal, jež mu pělo k slávě, sta vzdechů, proseb, vídal štěstí, žal, a kadidla dým stoupal k jeho hlavě, jenž při mši velké od oltáře vál. – – – – – – – – – – – – – – – – [159] Však sestárnul, a ruka malířova dát nemohla mu mládí umělé, lid žert si tropil z líce Ježíšova, neb červ mu vrtal vrásky na čele. „Pryč s křížem!“ moudře otci obce děli, když rokovaIi o tom v poradě – a v chrámě brzy na to o neděli kříž nový visel v pestré parádě. – – – – – – – – – – – – – – – – Lid musí vždy a všude kohos míti, jenž plní vždy ho hrůzou posvátnou, by moh’ se modlit, vzývat ho a ctíti a duši jemu otevírat svou. Tys, Kriste, sestárl, a ruka umná nového boha dala ve chrám náš, kol něho pocta teď se vznáší šumná, a ty v exilu smutném dokonáš... Však jako ty, též sestárne bůh nový, a jako tvůj, tak jeho přijde den – jej jiným nahradí, a mezi rovy on tiše dotlí – lidstvem zavržen... 160