VSTUPNÍ DIALOG

Josef Svatopluk Machar

VSTUPNÍ DIALOG
[13] Občan:
Nová knížka? Radost věru krev mi v žilách rozpění, když tak vidím stále zkvetat naše české umění, hrdostí mne zvláště plní, že i přísná cizina našim duchům vzácné laury sama v čelo připíná, však mi líto jednoho přec, zarputilí poeti, že nechcete našich přání, našich stesků slyšeti: hle, jak celý národ kráčí, jak stroj velký v pohledu, řádem vzorným, svornou prací neustále ku předu, řemeslo i věda vážná v stroji tomto kola jsou neúnavně pracující k předu pílí ohromnou, jen ty s uměním svým stojíš bez práce a zápasu, zpěv tvůj má sic dosti citu, hezkých nitra ohlasů, však – – Básník:
Rozumím-li dobře, můj občane, ty chceš, by umění mé bylo kolečkem jedním též? Což není dosti na tom, že upřímný můj zpěv vždy hrdostí tě plní a pění tobě krev? Občan:
Pravda je sic všechno, cos tu s trochou ironie děl, avšak naše doba žádá trochu více za úděl, což ta hrdost, což ta sláva – pozoruj náš moudrý věk: všecko, všecko zhynout musí, z čeho nejde užitek. Napsal už sám, tuším, Horac v tiburském svém zátiší: Spojit užitečné s krásným – umění cíl nejvyší! Slova moudrá, zářná meta, ku které máš vždycky plout, divím se jen, že vám možno dnes je pyšně zavrhnout! 15 Básník:
Ah, tedy Horac! Prosím, buď mi teď po vůli a požadavků svojich mi řekni formuli. Občan:
Tož hleď! Celý národ nyní vede o své žití boj, pro nějž věky ostřily meč, pro nějž zhotovily zbroj, krásný úkol máš v té době, vděčna bude tobě zem: Udeř v struny lýry svojí, buď své vlasti Tyrtaeem! Zapěj, zapěj lidu svému do boje zpěv vznešený, v jiskry lásky k vlasti dmýchej, až se vzejmou v plameny, vzbuď svým zpěvem mrtvé předky z zapomnění mohyly, ukaž nám, jak vzorně oni krev svou pro vlast prolili, mládeže si dále všimni, buď jí rádcem, přítelem, uč ji dávným zašlým ctnostem taktuplným zřetelem, synům našim dobrých rad vždy dávat můžeš v hojnosti, dívkám čistý zpěv tvůj ukaž pravou cenu cudnosti – – Básník:
Dost! Výtečná to přání! Tož pozaunem má být má píseň, která v boj tě dřív musí rozlítit, v boj o život a o čest ti třeba chorálů? Aj, občane můj moudrý, máš málo žurnálů, či dechu už v nich málo, že musíš tady ždát, by umění mé přišlo tvé jiskry rozfoukat? Což besedy tvé, spolky, což tvoji řečníci, rakety sterých řečí, barvami sršící, k tvé hrudi nedoletnou a bludičkami jsou, jež nad bahnem se vznesou a v bahně zahynou? Či v hrudi tvé jen troud je a jisker není tam, a teprv píseň vložit má ti v ni lásky plam? 16 Což učitelé tvoji, vlastenci nadšení, tak špatně učili tě, že voláš umění, by z zapomnění hrobu tvé předky vzbudilo a chladnoucí tvé hrudi tím síly dolilo? Být mládeži tvé rádcem – toť nápad veselý! Nač pak máš vůbec školy a kněze, kostely, výmluvné kazatele a knihy učené i moudré profesory, dost dobře placené? A cudnosti, jež dnes je stařenka uvadlá, já udělat mám berle, by zcela nepadla? A – – Občan:
Máš věru pěkný zápal, však dřív nech mne domluvit, vždyť já nikterak jsem nechtěl urazit tvůj měkký cit; vím, že miluješ své snění, že se nezřekneš svých dum, nuž, i chvilek prázdných najdeš kdy žít možno milým snům, ba, my je též čísti budem, však – jak žádá náš to věk – hleď, by umění tvé předem neslo onen užitek. Básník:
A ne-li? Občan:
Pak šetř nás svými city, vzdechy své si nech, nech si „Pravdu“, „Krásu“, my jsme na pevnějších základech. Tolik však ti říci mohu – jak ty vaše konce znám –: brzo doplanou tvé duhy, brzo spadne vzdušný chrám, o žebrácké holi půjdeš, jak jich šlo už sta a sta, na posměch všem moudrým lidem zbankrotělý fantasta! 17 Básník:
Tož, poesie, zhyň, než býti děvkou robnou za ten chléb hanebný ve službách kramáře, tou, jež jen v neděli smí vzít svou sukni zdobnou a chvilku pobýt u svých bohů oltáře! Ne, nikdy, občane, se nedočkáš té chvíle, bys uzřel sníženou ji v deních službách svých a jí snad poroučel svou hlavu jenom chýle neb otrocký svůj bič nad její šíjí zdvih! Ne, nikdy, nikdy ne! Však poznáš k hrůze svojí, že spoutat nedá se tím nízkým řádem tvým, že velká, vznešená v té jasné výši stojí, kam není přístupu tvým rukám špinavým, že přísným zrcadlem své doby, nitra tvého, že čisté lidskosti je schránkou jedinou, že soudcem bude tvým a soudcem lidstva všeho, a její ortele že nikdy nezhynou – však nikdy nebude tvých pákou nutných činů a dmýchat v srdci troud a svítit v hlavy šer, a docela už ne tvých praeceptorem synů a guvernantkou tvojich dcer! 18