II. PODOBIZNA

II.
PODOBIZNA
Z těch etherických krásek není, jež dvorně anděly zde zvem, na jejichž líci žití chvění zápasí s hrobním cypřišem. Je štíhlá jako lesní víla, jest jako června vábný zjev a jako plná růže bílá, v níž byl by život, lesk a krev. Zrak modrý kryt je řasou dlouhou, v němž celá duše její plá: sní, usmívá se, chví se touhou, jak její píseň veselá! Má vábné rty: z nich vzíti jeden polibek v žáru šíleném – mé duši usouzen-li Eden, jej měním s pekla plamenem. Má světlé copy divné krásy, jak voný, zlatý vodopád – chtěl bych tak hlavu skrýt v ty vlasy a umírat v nich lehce, rád! Má ručku trochu opálenou, ta se jak měký samet skví – a být mi jednou usouzenou, ji nedám za půl království!... 24 Ó krásná, budeš-li mít dceru – až Osud určí vůlí svou – – já nepřeju jí toho věru, co lidé tady štěstím zvou, ne palác, který v městě stojí, kočáry, šaty, klenoty – ať štíhlost má a chůzi tvoji, zrak, rty a copy jako ty!... 25