III. OD DVOU DO TŘÍ

III.
OD DVOU DO TŘÍ
Nám chvilka krátká, odpolední teď kyne v parku tichosti – ach, dítě, nevíš, od dne ke dni co přináší mi hořkosti! Tys, andílku, tak přísný, vážný, že pohled na tě zamrazí, neb s tebou, jako duch tvůj strážný, tvá mračivá máť přichází! V ní dávno zhasly mladé žáry, síť vrásek líc jí pokrývá, je rozumná jak mudrc starý a jako Argus bedlivá. V té tváři stopy dávné krásy a rysy podobné tvým zřím, je trpko mi, že ona asi tvým obrazem je budoucím! Hled její těžký zatlačuje mi každý zápal v srdce krov, na posměch ona s námi snuje řeč plnou nudných, všedních slov. Dím deně jí, že prospěšno je si po obědě pospati, k zívání nutí řeč ji moje – však od procházky nezvrátí. 26 A marně duch můj nové sítě na bdělost její napíná, vždy odvede mi tebe, dítě, když bije třetí hodina. – Co platno mi, že mohu stříci, jak hlava tvá se otáčí – zná často pohled mnoho říci, však nám už, myslím, nestačí. Před celým světem státi může ta naše láska bez skvrny – my dva jen víme, že to růže, k níž nelze vonět – pro trny! 27