VII. TICHÁ LÁSKA

VII.
TICHÁ LÁSKA
Když večer chmurný mračen plný skryl zemi tmavým závojem, Leander vrh se v šumné vlny a k Sestu ploval příbojem. A Romeo, ten sličný mladý, když utich dení ruch a shon, zeď doved přelézt u zahrady a stoupal k milé na balkon. A jiní reci velké slávy co smělých činů vyvedli, by jeden pohled usmívavý a bílou ručku zahledli! My, děti doby pokročilé, těm rekům smějeme se všem, jich činy čteme z dlouhé chvíle a nejdem za jich příkladem. Když večer mírný vánek vlaje při jasném zpěvu skřivánků, když na skle oken v rudo plaje zář roztrhaných červánků, když na východě měsíc tiše bez světla stoupá nad obzor, když z tůní celá žabí říše melancholický spustí chor – – 33 Tou klidnou, šumnou, osamělou my chodíváme alejí, kde pod nohy se květy stelou, jež větry za den sevějí. A klidně při tom hovoříme o měnivých dne příhodách, o všem, co kolem sebe zříme, o všem, co zdálo se nám v snách, a lípy v klenbě ševelící chytají štěstí chvilek těch – – snad na jiné dva milující je vydychnou zpět po letech... Smích, pomlčka i vážná slova, – tak stálá změna neznaví – až shasne tříseň červánková, a zavane dech zimavý. Má milá zahalí se pledem, a jdeme domů bez spěchu, a měsíc v světle modrošedém své lesky lije na střechu. A slyšíme pak ještě z dáli, jak šumí našich stromů sbor, jak by si ze sna šepotaly té naší lásky rozhovor... 34