XIV. VĚŠTBA

XIV.
VĚŠTBA
Od svatby její v mojí duši ožila dávná vzpomínka, vždy k večeru mi syčí v uši výsměšným tonem zlehýnka... Jsem chlapcem v klidné jedné vísce. Jsme na zahradě v soumraku. Nad krajem posupně a nízce lán visí černých oblaků. Cikánka stará, zrak jak dýka, přes zídku k nám se naklání a věštby dutým hlasem říká stopujíc rýhy na dlani. „Viz čáru, jak se dolů vije, ta druhá tne ji, překříží – zde toho chlapce uštkne zmije, k níž s důvěrou se přiblíží...“ Šla baba dál. Nad proroctvími se smáli chvíli – ďas je vzal!... Já hrdinou byl před druhými a též se – trochu ztěžka – smál. Než potom v dusné lesní tiši pod jedlemi a břízami, kde hřál se opustiv svou skrýši had se zvláštními skvrnami, 45 neb v kotouč svinut blíže cesty zas jiný dřímal klidným snem, neb přes hnijící vil se klesty a zlostně šlehal jazykem, já ubíhal vždy dále chvatně, a zimy dech vždy po mně táh – ó vykládal jsem věštbu špatně, a zbytečně byl tenkrát strach!... Mne zloba hadů ušetřila... A ty, ty moje spanilá, což pro to ty ses narodila, by se ta věštba splnila?... 46