IV. ZASTAVENÍČKO

IV.
ZASTAVENÍČKO
Byl Adam v ráji sám. Sta sluncí nad ním plálo na temném blankytu, na velkých lupenech to diamanty hrálo – ráj zářil ve třpytu. Sta květů duhových tam z očí otevřených dýchalo parfumy, papoušků sta a sta na snětích zavěšených žvatlalo nad nimi. Sta mušek rozžehlo své bílé lampy v trávě, a tanec zavířil – mha byla stříbrná a celý rej plál v slávě – leč Adam smutný byl. O platan opřen jsa, se k zemi díval pouze, na čele mračno dum, a chvilkou: „Nudím se!“ křik s výtkou zívna dlouze k těm zářným nebesům... Můj světlý anděli, má plavovlasá madame, jen sluchu přejte mi, nudím se jistě víc, než tenkrát v ráji Adam té bídné na zemi. Mně vše jest protivno, svět, jaro, vesna voná, má sudba prokletá, přátelé trýzní mne, když denně z Mendelssohna mi hrají kvarteta. 94 Však líná duše ta by žárem zase vzplála, má paní spanilá, kdybyste jiskru jen svých modrých zraků dala a do ní vhodila! Za ty své výkřiky tam dostal Evu Adam, – hle, vše zde bylo již – můj světlý anděli, má plavovlasá madame, kdy ty mě vyslyšíš?! 95