XI. NOVÝ PAPRSEK

XI.
NOVÝ PAPRSEK
To nejsou hnědých zraků třpyty, jež mírným leskem k sobě zvou, to není půvab v tváři skrytý, jenž vábí k tobě duši mou. – Toť kouzlo, které v tajné skrýše bůh zavřel v mladém nitru tvém, a které přece z tebe dýše i slovem, smíchem, pohledem. Věř, drahá, mi, že deně cítím před nelíčeným zjevem tvým, jak trpký sen vlád nad mým žitím, a u tebe se probouzím. V dál mizí záští černí ptáci, a hyne otrávený květ, v mé nitro se zas víra vrací i zápal nezkalených let. Já byl už bezcitný a mračný, mdlý, sytý žití únavou, vždy cizích slz a smutku lačný, jež bývaly mi zábavou – teď slouchám s účastenstvím živým tvým řečem, plným důvěry, tvým dětským nápadům se divím po celé dlouhé večery, 105 z tvých snivých očí beze mračna vždy doba dětství zaplá mi: pláň nebes dlouhá, bezoblačná a jiskřící se hvězdami... 106