SMUTNÝ VEČER

SMUTNÝ VEČER
Dnes zas mě tísní známa tíha. A nejmilejší moje kniha jí nemůže už zaplašit, ni procházka teď při měsíci pod klenbou stromů ševelící, kde možno bledé krásky zřít. A nudno mi jít do kavárny a probít tam čas jednotvárný, ač jindy rád chci zaslechnout, jak geniové zneuznaní rvou laur mé Muse s bledých skrání a pronášejí nad ní soud. A mrzí mne jít do divadla, kde první milovnice svadlá dnes v pěti aktech šveholí; neb navštíviti koncert skvělý, kde v slasti tone národ celý, i to je hloupé – nikoli. Psát nelze, tíseň, jež mne svírá, z každého verše na mne zírá a panensky jde papír zpět – má aspoň dokladů zas dosti, až bude mluvit o lenosti mých přátel vážný přísný ret. Má hlava jest jak olověná a pusta jak step vypálená, jak hluché hrobu tišiny, 126 krev, zdá se mi, že v žilách vázne, a že se řítím v bezdno prázdné, jak kámen ke dnu hlubiny. I cigara má divně hoří, dým zvolna stoupá, kola tvoří v jakési matné námaze... teď dohořel již doutník celý, a mrtvě klesá z ruky vřelý jen popel bílý k podlazepodlaze. Tak jak ten život. Tvoje snahy v nic mizí před metou tvé dráhy, jak vlny dýmu v pohledu, žár doplane, a náhle němý jak bílý popel klesneš v zemi, jak bílý popel – bez sledu... Zář bledá v okno moje tryská, to velký měsíc stříbrem blýská, jenž stojí nad střech hřebeny... Zas jeden den mé bídy zhynul, zas jeden z četných dnů těch minul, nad nimiž říkám: Ztraceny!... Ó dobo dětství! Myslím maně na bílý mlýn, na temné stráně, na všechno zašlé jako sen – jak rád bych tyto chvíle trudu a nudný čas, co žíti budu, za dob tvých změnil jeden den! 127