SONETY NUDÍCÍHO SE ČLOVĚKA

SONETY NUDÍCÍHO SE ČLOVĚKA (Rud. Janovicovi)
I.
Je čas, kdy ztrácí vládu přísná moda, kdy rudne, žloutne v sadě ovoce, kdy květ se žárem kloní hluboce, a s jemnou hudbou komár žhavě bodá. Je čas, kdy v osluněném potoce se tiše líně plouží teplá voda, kdy spánku pták a list se mrtvu podá, a žába nemoudrá jen křehoce... I člověk rozloží rád svoje údy pod stiným stromem v husté měké trávě a leží bez tuch, vzpomínek a nudy. Ó sladká chvíle! Rozum kantorský ji zve leností – a chvíle ta je právě snad meziaktím v mnohé tragedii... II.
Dík velký vždycky budu vzdávat bohu, že v moje prsa – hnízda prý všech hříchů – též uložil dar ďábelského smíchu a stvořil hlupce, jimž se smáti mohu. Dřív jsem jich věru v tichu litovával, nad katechismem když jsem skláněl šíji – čas změnil vše, teď přešel citů nával, a mravouce drze ve tvář biji. 130 A věru, moudří jít jen světa vírem, již krev a rozum stejně chladné mají, a kasty oné nebýt v světě šírém, již vtip a smích vždy ve hruď pronikají a pění krev a směšným vztekem zbrojí – snad bych se zbláznil nudou z nudy svojí. III.
Hor dálných čela hoří karneoly a nad nimi se proudy nachu slily, a mrak, jenž letmo ku západu pílí, háv rudý oblek hor těch nad vrcholy. Sbor drobných mráčků na blankytném poli je topasy tkán; jak vlas bájné víly se zlaté proudy nebem rozářily – vše duha, jas – ať hledneš kam chceš koli,koli. Ó západe, jak často stál jsem němě, a zapomněl v tvé kráse bídné země a necítil, jak tísní život celý... Teď modrý parasol, jejž nosím stále, jen roztáhnu a kráčím rychle dále, by mne z těch barev oči nebolely... IV.
Ať se den ráno modrým nebem lije, či ať se halí v popelavý šat, ať vidím večer v rudých barvách plát, či ať ten západ chmurná mlha kryje – 131 Mně vše je stejné. Vždycky času spád mi olověným křídlem v prsa bije, vznést k životu už nemohu své šíje ni nenávidět, ani milovat. Jsem jako kámen, který hozen maně bez citu Ietí, zapadne v bok stráně, tam leží tiše, mechem pokryje se... A pravdou-li, že zas se k žití vznese prach lidských těl, v nichž bude život plát – Ať přes můj rov se vzkříšení hlas nese a mě ať nechá jak ten kámen spát! 132