NA ČEKÁNÍ

NA ČEKÁNÍ
Jsa křovím zakryt, pušku na kolenou, na shnilém kmenu usedám zvěř čekaje, jíž smrt tu olověnou do klidné hrudi poslat mám. Nad mojí hlavou duby věkovité šeptají slunci raní pozdravy, a ptáci pějí a proud říčky hbité s šumotem prchá v stíny doubravy. Vzduch svěží je, v něm noční vůně zbyla, již dýchal les a tráva, květiny, v něm zlatou přízi slunce rozestýlá, již propouštějí v snětích skuliny. Šum křídel... pozor!... Hle, pták popelavý teď vážně stanul v mělkém řečišti, v proud zírá nakloněním štíhlé hlavy, zda lesklá rybka se mu zablýští. Ty pěkná volavko, ty nevíš asi, že v několika vteřinách tvá hrdá hlava klesne vodní v řasy a v proud ten krve tvojí nach. Tys vyletla as ráno z klidu hnízda, jež zatím střeží družka tvá, tvá mládež žlutým zobáčkem tam hvízdá a čeká tě a pokrm ždá. 133 A budou čekat dnes a čekat zítra, a zírat z hnízda celý den – ó smutné večery, ó smutná jitra, kam zapadne jich marný sten! V mém pokoji, tam na dubové skříni, v níž haldu knih prach pokrývá, stát bude zatím, jak tu stojí nyní, tvá postava, však neživá! V tom pokoji... tam nikdo nečeká mě... tam nevítá mě milý hlas... tamť jako v starém opuštěném chrámě, kde úzkosti cit pojme nás. Má rakev – jenže v rakvi líp by bylo: svět hloupý kol se neřítí, jed nepůsobí, v hrudi klidno, milo, a vzpomínky se necítí... A stále držím pušku na kolenou a myšlenka se nová budí: tu hlaveň obrátit, a kuli zlořečenou do nešťastné své poslat hrudi!... 134