SNY
– A tohle se mi zdálo. Vy přec víte –
Nic nevím.
– Prosím, když mě přerušíte,
nic nepovím. –
Jsem zticha, vzácná paní.
– Tož octla jsem se v širé mořské pláni
na voru jakéms –
Sama?
– Zvědavosti!
Kol bylo lidí, zvláště dětí dosti –
Ah, děti, víte, to prý starost značí.
A zdá se, právem. Jsou to pojídači
jak chleba, tak i srdce.
– To však není
zkušenost vaše? –
Ne, to cestou dení
poznatky cizí takhle člověk sbírá,
sto sebere jich, pak z nich uzavírá.
Mé dcery stále ještě dny mi jasní
jak tehdy...
– Ovšem, znám to z vašich básní.
Leč k tomu voru. Stranou byly děti
a dorostlí se proplítali v spleti
jak On a Ona by se shledat chtěli,
což světa běh je, aby ovšem spěli
v manželský přístav –
34
Manželství je spíše
sáhnutí v pytel, kde se vine tiše
jediný úhoř v devíti stech zmijí
a z devíti set těchto tragedií
jej vytáhnout – toť, drahá paní, jesti
přibližně šance manželského štěstí.
– Pán kousnut, proto mluví ironicky? –
Z těch pravd nás dva já vyjmul, jako vždycky.
– A teď bych ráda věděla, zda lze mi
sen dopovědít. Svými exkursemi
vy rušíte mě. Snad mé povídání
básnických uší není hodno ani
a směšna jsem v té usilovné snaze –
Naopak. To jen nebásnické saze
padají na tu malbu vaši milou.
Dál, prosím.
– Vor ten jakous tajnou silou
se začal točit. Vlny dmou se, syčí,
a ejhle, ministr náš zahraničí
v prostředku stojí, pušku na rameni,
je nimrod? –
Nevím. Sotva. Spíše není.
– Zle dívá se, jak snul by něco zase,
a nehnut stojí. Náhle zadívá se
do skupiny těch malých drobných dětí
a strhne pušku, míří, rána letí,
drobounký chlapec se tam zapotácí,
ručičkou mávne, již se s voru kácí
35
a v rozčeřené vodě mizí. Lidé
začali láti: Z ničeho nic přijde
a střílí děti. Že prý je už dosti
těch jeho všelijakých výstředností.
Že nutno říci mu už slovo rázné –
leč náhle hluk a nadávání vázne,
neb ministr vak jakýs se zad snímá
a směje se, a vak se zdvihá, vzdýmá
a z něho leze hošík zastřelený,
zdráv, svěží. Ale dav ten rozlícený
nanovo začal. Co prý po tom kusu,
ať jde si ministr s ním do cirkusu,
ne k vážným lidem. Jak šla dál ta scena,
já nevím. Procitla jsem. Upocená.
A co vy na to? –
Nic. Tak sen si hrává
s troskami dojmů ze dne. Zajímavá
je kniha o tom. S. Freud. Číst-li chcete...
– Vím, že mi tuze rád ji přinesete,
leč nechci číst ji. – Autor – Němec asi?
Tak. Němec. Vážen našimi je časy
a literáty zvláště hodně čtený.
– A důkladný. Že? –
Němec přeučený
je vždy jak vůz s kamením těžkopádný.
– Ne, nebudu číst. Němec je vždy fádní.
Leč počkat. Usnu znovu v krátké chvilce,
a nový sen. Mám světlo na postylce
36
a v celé ložnici mi svítí stěny,
to měsíc plný, bílý, vyjevený,
mi do oken zří. Vedle ze salonu
zní přitlumené zvuky jemných tonů,
kdos na pianě hraje – potom slyším
jak něco blíž jde – krokem stále tiším –
a náhle bolest cítím – jakby lehla
na srdce hmota – jakby břitká jehla
tam vnikla – krev mi vysávala chtivě
oh, to je upír, myslím s hrůzou živě –
leč hnout se nelze – cítím, jak krev plyne,
ten tvor je žízniv, hynu, Hospodine,
tu napadlo mi: říci jedno jmeno,
to jmeno, jež je v srdci zakotveno,
tu drahou bytost, jak ji v duši nosím –
Mně povězte je, paní drahá, prosím!
– Jste zvědav a jste velmi pošetilý.
Vždyť já v té zoufalé a hrozné chvíli
se na ně rozpomenout nedovedla
a věděla jsem: kdybych říct je svedla,
že upír zmizí, že jsem zachráněna –
a všecko marno – paměť ochromena,
rty sevřeny – no, bezmocnost to známá,
jak v těžkých snech už vždycky vládne náma –
Leč napadlo vám přece naposledy?
A povíte je?
– Jdete na výzvědy?
Ne, ve snu nenapadlo a teď v bdění
je vyslovit – už důvodu tu není.
37
Já náhle procitla a upír zmizel,
leč v srdci ještě trvala ta svízel,
až tuze bolelo – má ruka maně
hned k němu jela, k bolestné té ráně
nic nikde tam – leč srdce chvatně bilo
jak nejraděj by z prsou vyskočilo –
A, paní drahá, přece ono jmeno!
– Ne v snu, ne nyní nebuď vysloveno. –
Tož tajemství... A víte, mořská pláně
snu vašeho mi připomněla maně
sen, jenž se mně zdál v noci předevčírem,
též příběh na moři to, smutném širém.
– Oh, povězte, já slovem nepřeruším,
a celou duši postavím k svým uším –
A povíte pak?
– Řeknu, co lze říci,
však víte, nejsem velkou odbornicí
v posudku básnických snů –
Prosím, prosím,
dost, bodnete-li žahadlem v ně vosím,
což umíte přec.
– Račte vypravovat
a chcete-li pak, možno poklonkovat –
Už začínám: Jdou vlny v šíř i dáli,
zelené moře se už takto válí.
38
A z nich se noří hlavy, bílé ruce,
přikvačí vlna, strhuje je prudce,
ty hlavy znal jsem, vždyť ty ruce kdysi,
jsem líbal...
– A že nyní přály by si
pomocné ruky, to vám nenapadlo? –
Zajisté, ale ztrnutí mnou vládlo,
jak vámi, drahá, ve snu vašem druhém.
Tak spjat jím jako ocelovým kruhem
já hnout se nemoh. A ty oči tmavé,
ty šedé, modré, tiché ty, ty dravé,
zří ke mně – marně. V posled povyskočí
z vln hlavička, má blankytové oči,
cestičku v středu kaštanových vlasů,
v těch očích plno odaného jasu.
– Ah, počkejte, teď napadá mi právě,
že zítra nový řád dám svojí hlavě:
cestičku na straně si česat budu,
toť moda nová. Žel, že od Osudu
tu danou barvu očí nelze změnit –
A teď se začly vlny bouřněj pěnit,
ta ručka vzpřahá se, teď pomoz, lze-li.
A už se nad ní vlny uzavřely.
Tu moře zklidnilo se. Už se třpytí.
Já věděl jedno: vhodit v ně své žití
toť jediné, co nyní ještě zbývá –
v tom procit jsem a tíha bolestivá
mi tiskla duši. Co teď povíte mi?
– Že moře zlá věc. Že na pevné zemi
39
je bezpečněji pro nás jistě oba.
A buďme rádi, že ta mokrá zloba
nás trápila jen ve snu. Ty své vlasy,
jak řekla jsem, já budu česat asi
už zítra jinak. O těch snech pak chci vám
povědít prostě, jak se na ně dívám:
Náš duch, jak všelijací hodnostáři
za dne si sedí ve své kanceláři,
pět zřízenců jej pěkně obsluhuje,
Zrak, Sluch, Čich – u vás smyslů pět to sluje
náš ženský duch jich šest má, snad i více
a proto také my jsme panovnice,
kde otroci vy – žádný protest zatím,
řád světa to. Leč teď se ke snům vrátím.
Ti zřízenci mu stále přinášejí
referát, dojem z věcí, jež se dějí
okolo v světě – šéf je třídí, sbírá,
tu v skříň paměti pilně uzavírá,
tu ležet nechá nevšimnutou kdesi.
Když skončí den svůj, v lůžko odejde si,
i zřízenci se k odpočinku kladou,
znaveni dnem a drobných služeb řadou.
A tu jak v dílnu mistra čaroděje,
(to Goethe, viďte?) učedníček spěje,
jenž velké ambice má v duši lačné
a v dílech mistra břídit hlučně začne,
prohází dojmy, změte poznatky ty,
jež leží tu i jež jsou v skříni skryty,
jak děcko perlami si hraje jimi,
baví se zvukem, lesky duhovými
a vážně, jak to u mistra vždy vídá,
se tváří, ptá se, hlučně odpovídá
i zřízence si vzbudí, zve je k reji,
tož Zrak a Sluch si budí nejraději.
40
A to je Sen. Když mistr k práci sedne,
tu řádění to málo odpovědné
prohlídne, srovná, nerozhořčen, klidně,
ba, usmívá se docela i vlídně.
Můj výklad, prosím. Kolik potřebuje
stran pro svůj výklad – jak ten Němec sluje? –
Ten Němec: S. Freud. Kniha ta mít může
pět, šest set stránek.
– Vizte tady muže
a ovšem Němce. Nestačí můj výklad?
Lze říci více? Prosím, dejte příklad. –
Nic, drahá paní. Spokojen jsem zcela.
A že ty vaše sny jsou báseň skvělá
s výkladem včetně, schopnostmi chci svými
to všecko odít v metrum, slušné rýmy
a vytisknout.
– Ah, tak už daleko jste?
Už z cizích snů vám poesie roste?
Z tak všedních dojmů časových a planých
a z ozvěn dnů tak všedních otřepaných?
Což – míníte-li dobýt si tím věnce,
jen račte. Ale bez provenience. –
A nic víc, drahá? Není slůvka ani?
– Už nic víc. Jen to malé požádání:
Mě nejmenovat jako původkyni. –
Dík, drahá paní. Napíšu to nyní.
41