NEZNÁMÝ VOJÍN
[49]
I.
– a jmeno, domov, stáří – všecko v jednom:
neznámý vojín. Jedna drobná snítka
té třistaleté lípy. Dostavil se
v hodinu osudovou, že hlas krve
mu jíti kázal, pocitovalť prostě,
že stát se musí něco, což je nyní
tím nejpřednějším.
Nevěděl snad ani,
co značí Marathon a Thermopyly,
co Morgarten, co Bastilla, co Marna, –
a Bílá Hora žila mu jen v krvi,
jak všem nám druhým: přirozený pocit
strašlivé křivdy, touha žhavé pomsty.
Než padl, viděl Zborov: bílé domky,
věž kostelní a vlny stromů v sadech
a mezmi zprotínané plochy polí,
jak u nás doma.
Do ztrhaných očí
se dívalo mu červencové nebe
tak modrošedé, rozpjaté a žhoucí,
jak u nás doma.
Vydech naposledy
a nevěděl, že ve chvíli té klade,
prostičký člověk, vše, co má zde svého,
odaně za duši své domoviny.
51
II.
A přešly roky. Pohádkové změny
se náhle staly na tom božím světě:
kdo povyšoval dřív se, byl teď snížen,
pár císařů, pár králů, excelence,
hofráti, generáli – všichni padli
a jak jen spadli, lidmi být zas chtěli,
neb per se chopili a knihy psali,
jež měly koupelí být duší jejich
a prokazovat jejich důležitost.
A k cti a slávě přišli lidé jiní.
A svět se slavně těše z proměn těchto
šel kácet sochy zavržených mocných,
šel stavět nové nynějším svým vládcům,
vše s hudbou, prapory a řečňováním.
I na oběti války vzpomnělo se,
a každá obec ryla do kamene
na náměstích a návsích zlatem jmena
svých obětí.
Tak neznámý náš vojín
se dožil slávy: přišli, vykopali
tu rakev s prostřeleným tělem jeho
a vezli domů do Prahy. Už cestou
mu byly vzdány pocty z květin, řečí,
a Praha, slavná nyní svými pohřby,
mu přichystala průvod, jak kdys králi.
Do kaple radniční jej položili
a katarakty řečí a sty věnců
s nápisů vzletem přikryli tu rakev –
ký div, že neznámý náš vojín nyní
jsa jako opit celou touto slávou
ucítil opravdovou nesmrtelnost
52
a přestal litovat dnů svého žití,
ba, těšil se, že mrtev je a takto,
nu, slovem: spokojen byl tím svým losem.
Ba, změnilo se mnoho na tom světě –
už skoro divem, že si nepopletly
počasy roční pořadí svá stará
a neztropily, jak dí žurnalisti,
„nepopsatelný chaos“ v zemských věcech.
III.
Žil tedy, maje pevně zaručeno
vzletnými ústy našich výtečníků
a žurnály všech stran i život věčný
i vděčnost národa a velkou slávu.
Zvyk záhy jim a s pýchou samozřejmou
přijímal věnce, jež mu přinášely
návštěvy vzácné spřátelených států,
i řeči vyslech, cenil je a měřil,
ba, stupně vřelosti už rozlišoval,
zvlášť libuje si v bratrech jugoslavských
a ve francouzských libých zdvořilostech.
Za nocí měsíčných rád vylez z rakve,
sed na ni, údy svoje protahoval,
i prsty křupal. Prohlížel si věnce,
stuh nápisy si četl, promýšlel je,
a mínil: Tohle měla by teď vidět
má stará máma! Nebo naši ze vsi,
pan farář s učitelem! Moje sláva!
Jak Honza v pohádce! Jsem víc než princem!
(Ty pojmy matky, kněze, učitele,
vsi jeho – nebyly však představami,
smrt z duše jeho vymýtila všecko
a zbyly pocity jen... Matka, farář,
53
učitel, víska – všecko bylo pocit.)
No, narodit jsem se sic nedovedl,
leč umřít uměl včas a na svém místě.
A co z těch řečí člověk profituje!
Už vím, co byly kdysi Thermopyly,
co Marathon, i v dějinách se vyznám:
já přemoh vítěze jsem z Bílé Hory
a v dějepisech děti čtou si o mně –
vlast – svoboda a volnost, a já za vším,
jak říkám, štěstí člověka si najde
i po smrti.
Jen takto ležet znudí!
To stálé ležení! A musíš ležet,
ač namluvili ti, žes nesmrtelný,
sám naposled už taky tomu věříš,
leč mrtvolu jim pořád dělat musíš!
Jak zděsil by se lid československý,
kdybys tak před ním povstal z rakve svojí!
Tož dělám mrtvého. A na tu Prahu,
do ulic jejích já se nepodíval – –
A co mi brání? Zakázal mi někdo?
Vždyť máme svobodu a volnost všichni,
proč já bych nesměl vyjít, podívat se?
Mně by si troufal někdo zakazovat?
Narovnat nohy, projít se je zdrávo,
i člověk nesmrtelný chodit musí.
(Je vidno, že náš vojín dobře zachyt
i extrakt řečí nad ním pronášených,
obraty slovní v paměť sobě vštípil
a patřičně jich doved užívati.)
54
IV.
Na Staroměstském rynku leží světlo
a malý měsíc s výšin svých se dívá
na věže, střechy, na Husovu sochu,
skla oken stříbří, dumnou náladu svou
na spící město tiše rozhazuje.
Ve středu rynku stojí ten náš vojín,
je bezradný, sta otázek má v očích,
a tisíc na rtech.
Mohli mi dát knížku,
Průvodce Prahou tam do mojí truhly,
vždyť člověk stojí tu jak Honza hlupák.
Ah, dobré nebe, zde jsou přece lidé!
Dva Čechoslováci jdou po náměstí.
Co je to? ptá se vojín ukazuje
na šupinatá tílka týnských věží.
To nevíte? Souhvězdí Kozoroha
je líno nosit zdoby hlav svých nebem,
tož postavilo rohy ty zde v Praze,
dí vážně jeden. Druhý dodává hned:
Kdo jste a odkud, vojáčku, jste přišel?
Já, páni, prosím, Neznámý jsem Vojín.
Neznámý vojín? Aha, možná že jste
vy bratr Švejkův?
Bratra Švejka neznám,
ne, u nás nebyl bratr toho jmena.
55
On nezná Švejka! Vojáčku, vy zaspal
jste dvacet roků! Švejka, hochu, neznat!
Vždyť Švejk je nejslavnější voják vlasti,
skvost národa a celé republiky!
On nezná Švejka! Dobrou noc, vojáčku!
A smějíce se, jdou svou cestou dále.
Bezradně za nimi se dívá vojín.
Kam jít teď? Nikde člověka tu není.
A přece – tamhle postava se šine.
Jde člověk k němu rozvážlivým krokem,
jde, hledí na zem, jako by chtěl vstoupit
na hlavu svému lezoucímu stínu.
A mluví k němu: Když ti říkám počkej,
tak počkej trochu! Štítíš se mne jaksi –
proč, prosím? Pověz! Já ti neublížím,
vždyť jsem ti vlastně původcem a otcem –
Jde mimo vojína, jde nevšímavě,
až jeho Zdar občane! zastaví jej.
Muž vzhledne: Tě bůh, starý komisárku!
Máš přes čas? Pozor, ať tě nesebere
nějaký hvězdář. Copak provádíš tu?
Náš voják vyložil mu situaci:
že nevyzná se, že tu stojí, čeká
a že je Vojín Neznámý.
No, dobrá.
Tak to ses teprv nyní vrátil z Ruska?
Moc takových je. Trefit nemůžeš tu –
a to zas moc je takových zde u nás.
My nevyznáme se v té republice,
56
my v Rakousku se také nevyznali.
A kam bys vlastně chtěl jít?
Trochu Prahou,
já neznám jí.
A jak ses ocit tady?
Z Radnice tamhle – tam já nyní bydlím.
Tak. Tam ty bydlíš. A kde jsi se napil?
No, nejež se. Jen člověk dobrý pije.
Jen spravedlivý. Piju já, ty taky.
Pojď, půjdem tudy. Máme cestu stejnou,
já na kutě a ty chceš vidět Prahu.
Pochodem pochod! Ráz dvě, uniformo!
Tak koukej: tady nahoře je měsíc,
rozumná bytost. Co už uviděla
a uslyšela pitomostí našich
a mlčí, svítí. Vidíš naše stíny?
Ten dává měsíc všem nám za průvodce,
když všecko opustí tě. Važ si stínu,
víc nežli přátel, příznivců a ženy.
Zvlášť víc než ženy.
Ulicí jdem Kapří,
tak pokřtili ji. Po kaprech či Kapru –
já nevím. Vpravo vlevo zde jsou domy
počestných lidí. Ve dne vedou obchod
či sedí v úřadech a nyní leží
v postelích čistých u svých teplých samic
a šťastni jsou, neb zdá se jim, že právě
zemřela teta, po níž budou dědit,
či přednosta se libě na ně usmál,
či – co já vím, co zdá se jim tu právě.
57
No, vidíš, je přec štěstí v republice.
Ne pro všecky. Ne, tak daleko nejsme.
Ty ve své zamazané uniformě
a já, jenž poslední dal haléř za to,
bych trochu jasné nálady si zjednal.
Už naše stíny, vidíš, líp jsou na tom.
Teď pozor! Tamhle vzadu, kde se leskne
řad oken, to je Hrad. A ten se dívá
sem – tady vidíš, parlament náš je to,
ten krčí se zde, stále k Hradu hledí
a mezi nima teče mnoho vody,
to Vltava je řeka. Vedle Hradu
je palác veleknězův. Vojno stará,
my římskými jsme nyní lidmi zase,
víš: dobrý katolík a špatný křesťan.
A proto palác. A hned vedle Hradu.
Tož dívej se zde, pokud je ti libo,
já seberu svůj stín, je dresírován,
že za matrac mi slouží, a jdu hajat –
Všel do parčíku, na lavici jednu,
kde milenci dlí rádi za večerů,
se natah, bdící řeka šumí zdola
a měsíc shora po tvářích mu hraje
mřížovím černým třepotavých listů.
V.
A voják stojí tiše u zábradlí.
Oblázky stříbra klouzají si řekou,
na sivomodrém nebi netroufají
si hvězdy rozžhnout stříbrná svá světla
pro blízkost měsíční, věž svatovítská
baňatou čepici svou zdvihá k nebi,
58
Hrad spí až na několik žlutých očí,
a černý Petřín s druhé strany leží
s vypjatým hřbetem jako spící medvěd.
Pár černých postav spělo ostrým krokem
– vždy po dvou – v hlučných rozhovorech mostem,
pár Čechoslováků, jak hovor svědčil.
A voják zachytával trosky řečí:
– – jo, demokracie – máš diskutovat –
plíce si vymluv – dal jsem mu pár facek – –
– – jo, diskuse! Ti tak jí rozumějí:
když nesouhlasíš, vytrhnou ti jazyk – –
– – a včera večer tedy?
Ona řekla:
jen bio, k cukráři a že prý potom –
A co ty na to?
Řek jsem: kurvo jedna – –
– – Eh, darmo mluvit! Švejk to dobře řekl,
že na chudý lid musí býti přísnost – –
– – a vytýkají, že prý spravedlnost
je u nás slepá. Právem. Neviděla,
že tolik afér rozplyne se v písku – –
– – ta máma chudák, stará slepá ženská,
tak prosila je, kde pak! Houkli na ni
jak na psa – to je ouřad – –
– – Myslíš?
Pár kilo dynamitu pod tu bandu – –
59
– – Jsi blázen! Tyhle holky už jsou
jak omnibusy! Klobouček dej stranou
a hvízdej na svět! – –
Přešli mimo něho,
a nikdo si ho nevším. Rozmrzele
se dívá za nimi. Leč, – konejší se, –
nevědí, kdo jsem.
Na západním nebi
už přitlumuje měsíc bílé světlo
a jako ospalec po nočním bdění
se chystá položit se k odpočinku.
Mdlá světla luceren teď rázem zhasla,
a hvězdy nesmělé se schovávají.
Už raní svěžest studená a voná
do vzduchu stoupá. Zbuzených pár ptáků,
jak začlo by si jednotlivě ladit
své nástroje, se ozývalo místy,
pak solisté, kos s drozdem, začli skladbu
a ze zahrad a parků do ní vpadl
orkestr celý. Modlitba snad jejich,
snad pozdrav dni, či radost ze života,
neb všecko dohromady. Nadšeně se
a s vroucím přitlumením vážně neslo
nad spící domy, ulice a chrámy,
nad stromy zahrad, nad šumící řeku
k prořídlým obláčkům na siném nebi.
I zastesklo se náhle vojínovi.
Z těch řečí lidských, ze zpěvu těch ptáků
a z velebného klidu této noci.
Na svoje přetržené žití myslil –
co být v něm mohlo – žena, děti, práce –
60
zábavy prosté – posezení s lidmi
a hovor o novostech z toho světa,
jak noviny je nesou – jiní lidé
a jiné řeči než byl dneska slyšel –
a jiný život, jiný život hlavně.
Ta jeho sláva! Bratr Švejk je jistě
v národa srdci také dobře zapsán – –
leč –
Vojáčku, co u té vody tady?
půl zvědavě, půl s výčitkou se táže
vysoký strážník s lesknoucí se helmou.
Dívám se trochu. Neznám pranic Prahu.
Neznáme Prahu... Jak se jmenujeme?
Neznámý Vojín.
Aha, takhle tedy.
A přesčasenku máte?
Nemám, pane.
Nemáte. Dobrá. Pojďte trochu se mnou.
Jdou na strážnici. Policista zívá,
a vojín kráčí se skloněnou hlavou,
myšlenek oněch tíže mu ji sklání.
Zde, pane inspektore, tenhle voják
stál u vody jak sloup a hleděl do ní,
prý neznámý je vojín, přes čas nemá,
ta uniforma jeho je už z mody
a plna skvrn – tož jsem s ním nyní tady.
61
Neznámý vojín? inspektor dí klidně –
neznámý vojín... jak jste se oct v Praze?
Mě přivezli sem, pane. Od Zborova,
důrazně dodal.
Od Zborova tedy.
A hledáte teď v Praze?
Rád bych poznal
i Prahu naši, rád bych potom viděl
některé bratry – podporučík jeden
je generálem tady –
Všichni jsou už
dnes generály. Včas jste mohl přijít
a jistě chodil byste nyní v zlatu.
A také Hrad a tatíčka chci vidět.
Jak? Pana presidenta? Hochu, žádost
podejte na kancelář – v osmi dnech pak
vám bude oznámeno, je-li možno
vás předpustit – Tak je to nařízeno
a taký rozkaz dán.
Že nesmím přímo?
Ne, kamaráde. Docela už ne pak
v munduru tomhle.
Čestná uniforma,
zahorlil vojín, pýcha má a sláva.
62
Inspektor podíval se na strážníka:
Já říkám vždycky, vykládá mu vážně,
že tenhle každý z Ruska, ze Sibíře,
si přines ranku. Není ovšem divu,
vždyť útrapy to byly nekonečné,
odluka od domova, úzkost stálá,
že nevrátí se domů –
tahle vojna
má ranku tuhle – prst si vedl k čelu.
Ne, pane, já mám prostřelená prsa,
protestem hlasným odporuje vojín.
To k tomu ještě. Inu, chudák, chudák...
Tak na Hrad chcete? K MNO pak na to?
Snad byste chtěl si hodinečku pospat,
je trochu záhy.
Ne, ne, půjdu, půjdu,
chci vidět Prahu, ohlednout se trochu.
Tak doveďte jej zase k tomu mostu
a ukažte mu, jak má jíti dále.
Bůh s vámi, vojno. Dobré pořízení.
VI.
Stál u té zídky před Hradem a díval
se dolů na Prahu. Ta tonout zdála
se v mlze, kouři. Věže zdvihaly se
jak ruce volající o přispění.
A slunce stoupající probíjejíc
šedivý chaos vítězně si zatklo
63
zář výskající na báně těch věží,
na oken skla, na plochu kalné řeky.
Užaslý vojín díval se a díval,
vznešená hudba táhla duší jeho
jak průvod k všelijakým vzletným slovům,
jež ve své rakvi na Radnici slýchal.
Vlast svobodná po třistaletých strázních...
Lid, jemuž vrátila se vláda věcí...
Den odplaty... A Nemesis ta svatá...
A Praha, vdova krásná, odstrčená...
To čacké vojsko... Zborov... Thermopyly...
Antické cnosti... Nespoutaný pochod...
A lid, jenž po vše věky žehnat bude
zde tomu reku za všecky, kdož padli
v zápase o svobodu... Chtěl by vědět
(to maně prolítlo mu k tomu duší),
jak tenhle voják Švejk moh zasloužit se
o naši vlast! Eh co?
On sám tu stojí
nad Prahou, nyní on sám rek je velký,
a Vlasť – toť Praha a ty šíré kraje,
jež kolkolem se do modra až táhnou,
a lid, jenž žije zde a v městech, vískách,
daleko kolem, toť ten volný národ,
jenž svobodu má z mladé krve jeho.
Kde domov můj – zde, velké město dole
a krásná země kolem, země česká –
matičko moje – zavzlykl mu v duši
ten pocit z dávných dnů života jeho
a chtěl by mít ji tady vedle sebe
a všecky druhé – – aby sedli k stolu
té slávy jeho, ťukli číší vína
a připíjeli velikému štěstí...
64
Nasytil oči, rozhlaholil duši,
teď obrátil se k Hradu.
Mříž a brána
a v bráně strážník: Kam pak? Kam pak chceme?
Jsem legionář, teď jsem viděl Prahu,
a Hrad chci poznat.
Strážník přeměřil ho:
ta uniforma skoro jenom hadr,
na prsou skvrna, čapka pomačkaná,
obličej mrtvolný a neholený,
jen oči hoří, svítiti se zdají –
čas nejistý je, divných lidí plno,
tož strážník dal svůj dojem v tuto radu:
Tak nebavte se, jděte přes náměstí
na pět set kroků, uvidíte pěkně,
jak Hrad vypadá zvenčí, potom jděte
do MNO, kde, doufám, v kanceláři
(po kanceláři legií se ptejte)
vám jistě dají slušnou uniformu,
vždyť takhle nemůžete mezi lidi.
VII.
Tak v MNO se dotazoval předem
po bratru poručíku od Zborova,
jenž ovšem je teď čelným generálem.
Stráž v bráně ukázala, kudy vejít,
stráž jiná dovedla jej do poschodí,
stráž třetí ohlásila. Velký bratr
je zaneprázdněn, zato přijme bratra
generál jiný bratr.
65
Hlásil se mu:
Neznámý Vojín, bratr od Zborova.
A se své zlaté generálské výše
zří mladý bratr na hromádku bídy,
jež před ním stojí. Prohodil cos s úctou
o bratru generálu od Zborova,
odborně o ceně se zmínil vojska,
jež sám francouzský maršal mít by nechtěl
co nepřítele v poli proti sobě,
dal radu vojínovi, aby zašel
do kanceláře legií a pustil
jej vznešeně.
Ten ani času neměl
se zeptat po zásluhách bratra Švejka,
jak umínil si.
Trochu rozmrzelý
opouštěl vojín bratra generála:
jiného cosi čekal od té chvíle,
i uvítání jiné, hovor jiný.
Leč něčím přece zalíbil se jaksi
našemu vojínovi mladý bratr:
svým knírkem. Půl jen knírku bylo vlastně
na každé straně hořejšího retu,
kartáček tmavý, v půli přelomený
a půlky ony posazeny pod nos.
Jen na ně během audience zíral
a že to armádní as modou nyní,
usoudil v duši.
Slušnou uniformu
a deset Kč z Podpůrného fondu
mu v kanceláři legií pak dali,
a s těžkou duší z MNO šel vojín.
66
VIII.
Strniště lící dávno neholených
a potom knírek bratra generála
nutily vojína jít k holičovi.
Pár lidí pod břitvou, pár čekajících
tu trávilo ve družném rozhovoru.
Sed vojín k nim a čekal naslouchaje:
– – a přivezli ji tedy do špitálu,
tam plno. Nikde místečka už ani.
Co dělat? Na chodbu jí dali deku
a tak ta chudák Lazar ležela tu
po celou noc a leží ještě nyní – –
– – Ta ještě trefila to. Jen když leží.
To u nás Stránská, byl tam exekutor,
když odešel, si podřezala žíly,
tak honem na kliniku – vezli ji tam,
a tam že není příjem, není místa,
tak na německou, taky není místa,
a po Praze ji vozili tak sem tam,
až bylo po ní. – –
– – To je republika!
Na jedné straně penězi se hází,
na druhé straně takhle vyhlížíme! – –
– – Jo, pane Sedma, všecko má dvě stránky – –
– – Dejte mi pokoj s tímhle vtipkováním!
Toť vážné věci. Tuhle se chtěl věšet
náš kupec. Taky přišel exekutor,
jen tak tak že ho uřízli! – –
67
– – Co chcete?
Už všecko vrže v našem státním stroji!
Naříká sedlák, obchodník si zoufá,
ouředník vzdychá po třináctém služném,
a učitel a profesor dřou bídu. – –
– – Ostatní všecko v řetězu jde za tím:
kdo koupí knihu? Knihkupec náš říkal,
že jdou tak tak jen překládaná svinstva,
a do divadla sotva kdo teď vkročí,
i bia prázdná – –
– – Jo, jo, pane Sedma,
jsme jak ta bába, která říkala si,
že čím dál tím hůř, když se ondy brala
se schodů dolů napřed hlavou, viďte? – –
– – Zas vtipkujete! To jsou vážné věci.
A když se krade, mělo by se věšet,
ne zavírat jen – –
– – Však se nezavírá.
Ta jistá sorta lidí – ta se nedá
přec zavřít – –
– – Tomu svoboda se říká
přec, pane Sedma. Jaká by to byla
ta svoboda, když chtěl byste je zavřít! – –
– – Vtip zase! Takhle vtipkuje se stále!
A všude u nás! Bože, co těch listů
vychází týdně! Vtipy, samé vtipy
a šibeniční švejkovina všude – –
– – Toť důkaz, pane Sedma, že nám zle je – –
68
Co víc a dále – neslyšel náš vojín.
Jsa oholen už, zaplatil a vyšel.
Měl v duši tíhu, jak by v holírně té
mu byli kameny v ni naházeli
a každý kámen měl tak ostré hrany,
jak by je byli schválně přibrousili,
a všechny točily se, řezaly jej,
že kdyby nebyl útěchu měl v knírku,
jejž dal si po způsobu generálském
pořídit právě, byl by nejraději
se vrátil v hrob svůj opět do Radnice.
Za tuhle vlast dal on svůj život tenkrát –
si myslil ještě, těžce našlapuje
po prachu ulic. V očích zhas mu oheň
a skelným pohledem jen hledal cestu
ven z ulic, lidí – někam do samoty.
IX.
To platí v Praze: tajemství svěř velké
někomu dopoledne na Hradčanech
a přísahou jej zavaž, že má mlčet –
pak jistě večer povídat si budou
to tajemství už báby v Hrdlořezích.
Tak ovšem hlavním městem republiky
zvěst letla o neznámém vojínovi,
sic tajemstvím to nebylo, však letla
tak rychle, jak by tajemstvím to bylo.
V té noci bylo totiž provedeno
dvé pěkných vražd. Na různých místech arci,
leč v jednom čase. Večerníkům listů,
jež vyjdou ráno, nebylo už možno
69
zachytit novinky ty – zvěstovala
je zvláštní vydání až před polednem.
Hod čtoucím očím připraven byl skvěle
s předkrmem vylíčení vlahé noci,
s míst popisy, jež drobnohledná píle
zvlášť vypestřila, načež předloženy
mrtvoly obě s ranami a krví.
A kdo je vrahem? Zvrhlý člověk jakýs,
jenž rafinovaně si připravoval
líčenou zmateností obhajobu:
neznámý vojín... individuum to
vězelo v staré sešlé uniformě,
skvrn plné, v ní též provedlo ty vraždy.
A náhody hra: strážník přistih vraha,
ved na strážnici, zvrtačenou řečí
jal člověk příšerný zde inspektora,
že soucitně jej pustil, ba dal dovést
až k Mánesovu mostu. Tam byl viděn
nočními chodci; na to toužil vniknout
i do Hradu, byv odkázán však stráží,
šel do MNO, mluvil s generálem,
ba, dána mu zde slušná uniforma
a slušný peníz. Navlek uniformu
a dal se holit – zjevná vyjevenost,
děs v očích, všecky pohyby a gesta
jej zřejmě mohly označiti lidem
co pachatele příšerných těch činů,
leč lidé, zaujati svými zájmy,
si nevšimli ho. Policie ovšem
horečně bádá po těch stopách jeho,
a dá se čekat, že vrah záhy octne
se v ruce její...
70
X.
Ve vysoké trávě
za zpěvu skřivánků tam pod Hanspaulkou
spal vojín těžkým necitelným spánkem.
Obličej přikryt před sluncem a hmyzem
byl plachtou novin. Vydání to zvláštní
o čerstvých vraždách provedených v noci,
o vrahu, neznámém to vojínovi,
o krocích policie, jež jde stopou
bestiálního toho pachatele.
Duševně zbitý vojín koupil si je,
když zaslech vykřikovat kamelota:
– Neznámý vojín! –
Došel sem a přečet.
Zahalil hlavu. Natah se. A usnul.
XI.
Od čilé berní správy došel přípis:
Neznámý vojín, t. č. na Radnici.
– – An hlášeno sem, že jste vlastně živý,
a v uvážení, že jste za ta leta
byl obdarován tolika sty věnců,
potažmo stuhami, se vyzýváte,
byste sem udal přesně počet, cenu,
by z darů těch vám vyměřen být mohl
poplatek dle pátého paragrafu
ve Sbírce zákonů a nařízení.
Dál oznamte sem taktéž výši daru,
jejž v MNO jste právě včera přijal,
by taktéž daň vám vyměřena byla.
71
V případě, že byste tak neučinil,
vám poplatek ten vyměří se tady
a stíhán budete dle paragrafů
6, 7, 8 řečené již Sbírky.
Tu výzvu vojín nemohl číst, neboť:
XII.
Jak talíř stříbrný stál malý měsíc
nad staroměstským rynkem. Světlo jeho
na šupinatých věžích Týna tkvělo,
blyštělo v oknech starých spících domů,
v nichž tu a tam jen žluté světlo hlásí,
že bdí zde člověk. Voda hučí z dálky,
vlak chvilkou zaduní a pískne kdesi,
a černé auto letí s hřmotným vztekem
do některé z těch tmavých tichých ulic.
Přes ozářené náměstí jde vojín.
Sklopená hlava dívá se jen k zemi,
jde k Radnici a do ní. Vejde v kapli,
otvírá hrobku svoji, vstoupá do ní,
přiráží víko.
Z dvaceti čtyř hodin
ztrávených v hlavě vlasti nese sobě
armádní poloknírek podle mody
a slušný šat a radost, že je mrtev.
Už nemá touhy, radosti ne jiné.
I víru ve svou nesmrtelnost ztratil,
ví, že víc není než neznámý vojín
a že je mrtev, navždy všude mrtev.
72