ZA STO ROKŮ –možno, že dříve,možno, že později [115]I.1. Praktický rozum vládne světem.Barbarství věků uplynulýchjsou odstraněna. Není armád,neb není válek. Těch pak není,že není hranic. Hranic není,neb bleskurychlé dráhy, lodi,letadel mračna, telefonyzmenšily zeměkouli naši,z map pestré barvy vymýtily,zrušily pojem vzdálenostía sbližovaly lidi s lidmiaž konečně si ujasnili,že všechno jde i cestou míru.Je pravda: z mírových smluv kdysia z konferencí státnických hlavse vyrojila řada válek,a osvícení Evropanév nich pracovali proti sobězvyklými kulturními plody:letadly, plyny, ponorkami,puškami, děly, kriminály –až v posled vše se utišilo.A nebylo tu zvítězivších,a vítězem byl ten, kdo klidněse po čas bojů díval z dálkya čekal, čekal. Amerikán.A tak se všecko ustálilo:Je Asie teď žlutohnědá,117Afrika černá, Amerikas Evropou mátí bílá; vidětsměs barev pouze v Australii.Leč v barvy plemen neskanulaidyla s nebes. Nekrvavěse válčí dál: boj hospodářský,boj průmyslu, boj burs a peněz,boj cifer studený a krutý.Svou máti Evropu již držídceruška Amerika v poutech,a stará matka sotva dýše;už nehledí víc kalným zrakemdo dálek po přispění jakéms –ten zrak je sklopen k prachu cesty,jak dýchat – je teď program dení.A na venek se dí, že dcerají vede, řídí, regulujeletadla, železnice, dluhy,cla, průmysl a peněžnictví.2. Pod drobnohledem jde i život(nezměníš přirozenost lidskou:člověku člověk vlkem) dálei v nových formách starým zvykem.Jsou savci, jsou i vysávaní.Jsou duše psí, jež novým pánůmotrocky slouží za ty zbytky,jak na mísách jdou od tabulí.Jsou chytráci a spekulanti,již bezohledně znají stisknoutbližnímu hrdlo, že mu teče118krev skrze zuby – při tom hledí,by ani kapka nezalítlak hrozivým trestním paragrafům.Jsou počtáři, již přizpůsobíse daným poměrům, když nelzepoměry přizpůsobit sobě,a z poměrů těch sestrojí sipro milované tělíčko svéfasonku žití pohodlnou.A desperádi jsou, již slepědo trestních paragrafů vráží,buď vychytrat že chtějí na ně,buď z touhy slávy – aby zítradal radiový žurnál zvěstio činu jejich přeobsáhléa obraz jejich posluchačůmpřed oči vstavil: snílci vrazi,banditi, strůjci atentátů,adepti herostratské slávy.Též desperádi živobytíse vrhli na zločinou dráhu,když neviděli cesty jiné:neb tlakem různých filantropůjiž tvrdili, že zločinci jsoujen nemocní a bez své vinyi nepříčetní ubožáci –se ze žalářů dávno stalypříjemná sídla s čítárnami,lázněmi, sady, biografy –tu statistika mohla hlásat,že zločinost se množí stále,a zajímavo: takou měrou,jak ubývalo sebevrahů.1193. Neb není tady jiné slávy,než slávy dne. Je vyhubenatak zvaná dějepisná věda,jak za dob dřevních kvetla kdysi.Přítomnost teče rušným proudem,boj o život v ní zabral všecko,a není kdy a není chuti,ba ani nálad, aby někdose ponořil v to, co kdys bylo.Vždyť děje řítily se střemhlava rostly, rostly – rostly knihy,až celé knihovny z nich byly,a znalci jistili, že tohlenic není, že to zrnka pískuz velikých planin, že je marnochtít zachytit i tisícinytěch velkých rušných událostí.A také dějezpytci samizhnusili lidem byvší děje.Co jeden stavěl, druhý zvrátil,co jeden tvrdil, druhý popřel,a skepticismem otráveníjak piráti se vydávalido doby nedávné i dávnétam brali svatozáře hlavám,ba, postínali i ty hlavy,a trupy dávné slávy vlekliulice blátem. Nic tam nenínež malost, hnus a podlost, špína –a tak si řekli lidé moudře:Pryč s takou vědou! Ztráta času!120Dost máme vlastní špíny, hnusů,svých podlostí dost!Provedlo se,a lidé odychli si. Dětipak zajásaly, kdykoli seo bludných dobách hovořilo,kdy do mladých hlav cpána jmenaa letopočty králů, bitev –vše pro nic za nic. Znají nyníjen cifry praktické a strojepro fysiku a pro chemii.Zeměpis? Sednou do letadlaa letí, letí – vidí řekya hory, moře – letí k městůma projdou je. Pro vzdálenosti,tož život Marta, Jupitera,a Měsíce a druhých planet,zvěř, rostliny, vše co tam žije –ve školních vidí biografech.Pro přírodopis vedle kinajsou velké parky se zvěřinci,letadlo snese se tam s dětmia kantor poví, co je nutno,ukáže zvíře, ptáky, plazy –a děti letí zase domů.Letadla rychlostí jdou světla,ne jako kdys, kdy divem zdálose v minutě pár kilometrů.4. Tak od minula odpoutalose nyní lidstvo. Důsledky pakprovedlo všude: odstranilo121s náměstí němé monumenty,jež beztoho by byly nyníi překážkou i nebezpečímvířícím autům, avionům;z museí vymýceny bylyprapory, obrazy i sochy,kamení různá předpotopní,památky lidí jeskyních ipalcáty, štíty, staré biblea sbírky kněh, jež tlely v prachu;i z chrámů byly odstraněnyoltáře, obrazy a sochy,a z budov takto vyprázdněnýchzřízeny byly nemocnicea biografy, školní sálya dílny fysikálních zkumů.Chrámové věže proměnilyse v signálová místa letcůma na anteny pro radia;stráž na nich kontroluje nynízda aviony letí v drahách,jak zákony je nařízeno.5. Bludičky znáte? Světélka ta,jež poskakují po bažináchza tichých, temných letních nocí?Kdys v časech, když se vyprávělymalinkým dětem plané báje,zlou roli bludičky v nich hrály.Dnes už jen plaše poletajía proto snad, by lze nám byloje přirovnati k živoření,122jež stihlo verše. Ano, taktose kmitnou časem na samotě,kde snílek bláznivý je robí.A kmitnou se a bez nároků,zda všímne si jich někdo z lidí –traplivá sudba zemských věcí,jež všecky v posled spějí v zánik.Hle, kvetly kdysi bujným počtem,a robitelé jejich pyšněshlíželi s hůry na to lidstvo.Byl jakýs řád v nich – rytmus, rýmy –i smysl jistý. Ponenáhlujak mrskal by je někdo bičem,se rozskákaly v běh, trysk, úprk.– To nejnovější, jak to přišloz Paříže právě! – Že má mítii báseň smysl? Pošetilost! –Že chvít má v ní cit, soucit, něha,tep srdce? Jak to staromodní!Toť umění je všechněch uměn,že nic v něm není! – Dav snad tupý,že číst by je měl? Jaká bída! –Jsme exklusivní! Plijem na vše! –Tak dopadaly rány bičůna bědné mozky versifexůa mozky začly šílit, abyjich nositelé nesli právemgenia známku. Mladé mládítak ryčně hrnulo se k předu,že dvacet roků autorovýchuž zřejmou pečeť stáří neslo.Čtenáři zprvu zasnili setu a tam někdy nad šarádou,123pak veršů střehli se jak svrabu.Autoři tiskli dál a dále –už rytmus zmizel, rým, cit, smysl,už verše nebyly dál verši,jen různých slůvek strakatina,jež poet seštval v hlučnou smečkua vypouštěl (ne na čtenáře,ten opatrně šel jí z cesty) –leč na přátele, děvy známé,a hlavně na poety druhé.Kritici sice věsívaliřad úvah k těmto knižečuškám,leč běda: byla temna slovatěch temných soudů – básníci z nichjen pitoměli, čtenáři pakútrpně zřeli na ty sloupcea nečtli ovšem. V posled úřadzakročil rázně: v uváženíže kazí se tu marně papíra mladé duše, stih ty plodytak daněmi, že poetové,již měli společné to s ptáky,že nic neměli, zoufanlivěsvé plody zavírali v šuplea střízlivěli během času.Kdo platit moh, tisk pyšně dále,leč zúžil počet exemplárůna padesát, na deset, na pětaž vydal konečně jen výtisk,jejž sám si četl. – Kritikové,jak kury, pro něž zrnek není,se v posled dali sami v sebe,zle na vzájem se obvinili,že ten a ten a onen onen124je vinen smrtí poesie.Poslední boj to literární.Zhas, když se k smrti kritikovév něm pobili a stichli proto.I nastal klid a nastal pokojpo celé zemi.6. Církve stalyse soukromými společnostmi,neb lidé našli starou pravdu:máš-li zde vztahy k pánubohu,pak není tobě třeba církve,ne kněží, chrámů, ceremonu.Kdo potřebu má, obrací setam, kde je právě, k pánubohu,na louce, poli, v prašné cestěna kopcích, v hájích, ve své jizběa víc-li těch, kdož stejně věří,pak sejdou se a vnoří tišesvé duše do mystických snění.Tak zmizel kněz i biskup, papež,palácům, farám dostalo seúčelů jiných, rozumějších –a pohřbívajíc tento útvarv tůň minulosti, přivázalomu lidstvo s prozřetelnou péčí,jak všechněm přežitkům těm druhým,na hrdlo nepaměti kámen.1257. A čte se něco? Ano. Roman.Ti drobní národové zmlkli,neb velká Amerika vládne,i nad čtenáři. Ujařmilaje na těle i duši. Házísta romanů v svět každodeně.Pět, deset svazků dílo každémá v rozsahu, a silné svazky.O prapodivných dobrodružstvích,o bojích velkokapitálu,o cestách ve vzduchu a v moři,technických divech, děje z krajůna Martu, Luně, Jupiteru,pro metafysiku pak dušejsou sensace tu ze záhrobí –do toho časem vpadne z Čínykuriosita žlutých lidí,i černý autor z Afriky sebizarní jakous prací hlásí –a svět, dne požívači chtiví,hladové duše vším tím sytía nenasytí. I zde vymřelhlas kritiků, neb nestačiličíst, třídit. Čilí žurnalisti,jimž nakladatel platí paušál,bombastem vítají ty knihy,a lidé čtou, či dávají si,by slabý zrak se nenamáhal,reprodukovat tyto plodydeskami levných gramofonů.1268. Malířství mrtvo. Znalci našli,že pokoj nemá míti okras,byt lidský tedy sestřízlivěljak zevně tak i uvnitř. Jistěmalíři spolupracovalina svojí zkáze. Stále bralidar řeči výtvorům svým, až jei zněmili i oslepili.Aparat fotografický jimdal ránu smrtelnou, když zmocnilse tajemství hry barev. Nyníje spojen s radiem a stavípřed divákův zrak kouzlo nálad,hor, krajů, lesů, měst i vísek,i podobizny lidí, jimž sedostává dení proslulostiať v světě našem, či v těch světech,jež s našim světem styky mají.9. I hudba, která opustilaty staré cesty melodie,(a právem: psychopati našlinašli,že zhoubně ruší lidské nervy),je vlivem Afriky a Čínybouřlivým hřmotem. Není třebauž not jí, klíčů a všech značeki zvláštních nástrojů. Je vděčnaza všecko, co se pod úderemozývá hlučně, skřípe, vrže,a piští, duní – konglomerát127těch zvuků proudí lidem v ušia estetici káží jemu,že zdravá je a krásná takto.Že opera i operetauž také zašly v říši stínů,je samozřejmo. Z části samyse odpravily, z části bylypříznivci svými odpraveny.I dram a veseloher není –film zvukový, jenž přizpůsobilse duchu doby, vytlačil je,a clowni v kabaretních sínícha tanečnice které tančíi tragedii i věc směšnouv úborech přírodou jim daných,a k nimž se obecenstvo hrnene pro ty frašky, tragedie,však pro ty úbory.10. Cti valnélékařská věda dožila se:strom její rozložil své snětiv šíř a dál téměř nekonečnou,a na tisíce nových květůvytrysklo na něm, a to bylyzánovní trýzně těl a duší,nemoci nové, kterým dánalatinsko-řecká ihned jmenaa proti nimž se našly lékyv chemii, květech, elektřině,sugesci, vodách, magnetismu.I tady Amerika znala128zaplavit výkvěty své vědytu celou bědnou zeměkouli;um chirurgů pak přispěl divya zázraky jež hravě tvořil,bral údy, vnitřnosti, krev, srdce,a dosazoval svěžími je,i vetché stáří omlazoval,zločiné žlázy v lidech ničil –leč Příroda, jak by si hrálana schovávanou, lapena zde,tam vyskočila svěží silou,a lidé vraždili se, kradli,kreteni množili se, bláznůi příčetných i nepříčetnýchvíc bylo, než kdy jindy před tím,nemocí nových jak hub rostlo –tak příroda si laškem hrálas horečným lékařským tím stavem,svým zodpovědným nepřítelem –a při všem k tomu pravidelněmřel pacient, a mřel i doktor,jak v zaostalých dávných časech.11. Otázka – kolik otázek těchsi kladlo lidstvo k rozluštění! –otázka sociální tedya všechny druhé ponenáhlua bez křiku se rozluštily.Dějiny, kořen, z něhož rostly,vyťaty byly z žití světaa kmeny zvadly, mřely, shnily.Pod těžkou rukou Ameriky129protivy dávné sblížily se,fabrikant, dělník našli v posled,že společné jsou zájmy jejicha nová otázka že tkví jimjak na jazyku, tak i v duši:jak žít? To spojilo je k práci,to vedlo svorně. Dohodli se.I zemědělec s dělníkem svýmsi ruku podali a stiskli.A zjednodušilo se všecko:zde agrárník – tam industrie,i ty pak časem tíha dobystavěla svorně vedle sebea časem zase proti sobě,neb život – boj je. Že vše druhéať národnost, ať náboženstvía vše, co dávalo kdys heslak zuřivým bojům, stichlo, zmizlo –tož žití tíha tiskla lidisvou otázkou jen v jednom směru,ač život, plný různých forem,mohutně kamsi v dál se valil.130II.1. Mister Novak vytrhl se ze sna –pitomý sen: zdálo se mu živě,že je na velikém ciferníkuobřích hodin ručičkou, jež pílíodměřeně vteřinovým kruhem.Mister běží, běží, dává pozor,aby každou vteřinu tu děliltřemi kroky na tři stejné díly,jak to vídá na svém chronometru –dech mu dochází – i nohy už sepovážlivě pletou – a co divno,rozum jeho, jasný bdící rozum,povídá mu: Mister, je to hloupost,velikánská hloupost! Vždyť tonení možno, abyste tak běhal,továrník vy, člověk, inteligent,který vystudoval v Americe! –Mister slyší tato moudrá slova,ale běží, přece jenom běží,aby úlohu svou řádně plnil,až mu došel dech a padl právěna vteřinu čtyřicátou pátou.Procit. Spocen. Spoceno je tělo,ale hlava suchá. Těžce dýše.V ložnici tma, ale zvenčí zřejměslunce červnové se prudce tlačív těžké záclony. Hled na hodiny,ručičky i cifry osvětleny,za pět minut sedm... Pitomý sen! –zase jako včera, předevčírem.131Tělo spoceno a hlava suchá.Dopoledne máme tedy Vídeň –ano, pilot musí připravit se –ocelovou bursu – v poledne jsemzase doma – odpoledne káva –ale hlavně doktora se zeptám –za pět minut sedm – dvacet minutmožno tedy ještě poležet si –Mister Harry Novak zavřel oči.2. Harry Novak, Čech a světoobčan,narozen byl v Praze, bydlil v Praze.Ve Westendu nahoře, kam kdysiPraha vylezla si z věčné mlhy.Zdrávo je tu, vítr od západunese z lesů Lán a Křivoklátusvěží výdechy a zahrádky vildávají k nim vůni svojich květů.Celá Praha změněna je valně.Praktický duch čilé modernostismetl starobylé haraburdístarých částí, bulváry je proťal;mocné větrníky v čtyrech úhlechprohánějí svěží vzduch teď jimi.Jsou tu domy o deseti patrechz betonu a železa a ze skla,obchody to, kanceláře, banky;hřebenaté střechy vymizely,jsou tu plochy, na nichž připravenaletadla jsou k letu. Každou chvíliněkteré se vznese, proplítá serojem jiných, všechna za svým cílem132opatrně spěchají a bděledbají pokynů, jež strážci s věžídávají jim rudým praporečkem.V ulicích hřmí auta, v podzemí pakelektrické dráhy tiše sunous náklady se – potraviny, cement,traversy, sklo, chudina, jež nemáletadel svých – všecko šetří časem,horečný spěch všude, ztráta minutznamená zde těžkou ztrátu peněz.Obrovité deštníky se rozpnouv noci nad střechami, chráníce takspící letadla před proudem dešťů,jimiž člověk Přírodu zde nutíočistit mu vzduch a dlažbu ulic.3. V sedm hodin patnáct minut zved seHarry Novak z lůžka. Stiskl knoflík,těžká záclona se nese vzhůru.Zlatý červnový den se mu vhoupldo ložnice. Venku svítí tráva,kvetou růže. – Pitomý sen! řek si.Holí se. – To čert ví, že mám v očíchzvadlý výraz! A v tom obličejinádech října! Pětatřicet roků!Inu ano, pětatřicet roků –povídá si zlostně do zrcadla.Oholil se. Snídá. Stiskne knoflíkradiový žurnál začne hlásitzprávy ze světa. Washington, Londýn,Paříž, Vídeň – nová cla a smlouvy –trusty ocelové diktují si133nové ceny – bursy rozčileny –moře zdvihlo se a pohltilozas kus Italie – letadlovápoštovní loď spadla u Berlína,shořelo v ní tři sta cestujících –pět vražd v Praze – právě došlé zprávyz Jupitera, Marta: nového nic –letadlový pirát u Madridupřepad poštu z Jižní Ameriky –zemřeli: James Kvocna, čtyřicátník,Herbert Liska, třicetosm roků,Arnold Vrana dvacetdevět – tu seHarry Novak zachvěl – dobří známí,ne však proto: nad cifrou se zachvěljejich životů... ty počty rokůjaksi tuze nepříjemně klepouna ramena cifře roků jeho. –Zapáliv si tenkou cigaretku,Well, řek Harry Novak, pro dnes dosti.Knoflík stisk, zmlk žurnál; třemi tahycigaretka změnila se v popel.4. Příští minutou je v pracovně své.Prohled cifry relací a účtů,vydání a příjmů, srovnal všeckos notickami ve svém zápisníku,parafoval obvyklým svým HN,mušli telefonu dal pak k uchu,upřel pohled na skleněný čtverec,stiskl knoflík: co mu v ucho proudíreferáty šefa kanceláře,vidí obraz její v onom čtverci:134úředníky, tipmamselky v práci,zřízence, jenž pneumatickou poštubere z mísy, vidí cizí lidi –přicházejí, jednají, jdou zase –točí knoflíkem a vidí dílnutovárny své: otáčí se kola,kladiva se zdvihají a tepou,člověk v spolupráci s ohněm, stroji –točí dále: sklady, v nich plod práce,lidé třídí jej a ukládají,vypravují na cestu jej k službě,všecko je tu, k čemu třpytná ocel,železo, cín, mosaz dá své tělo,stroje, příbory a aviony,pera plnicí a lustry, zámky,řetězy a kladiva a šrouby –Well, řek Harry Novak a stisk knoflík.5. „Doktore, mám pro vás dvacet minut.Hloupé sny mě prohánějí v noci.Řadu nocí už. Až zapotím se.Totiž potí schvácené se tělo,hlava je vždy suchá. Vůle moje,ta je ze železa, ale nad snynemá moci. Potom prášky pro chuťpolykám, jak poradil jste ondy,ale chuti není. Pil bych stále.Dále začínají cigaretyprotivit se. Už jsou sny to pouze,co teď kouřím – cigarety z Číny –ale snesu sotva pět šest za den.A je, čert ví, stále smutno v duši.135Šedivo a smutno. Hlava mojeuž se stala jenom úlem cifer,funguje – leč jinak? Jak jsem řekl.Ostatně jste slyšel? Herbert Liska,třicet osm roků – zemřel včera,Arnold Vrana, dvacetdevět – zemřel.A James Kvocna, ovšem čtyřicet už,také zemřel. Mně je pětatřicet.“ –– Mister Novak, příliš rychle žijem.Příliš rychle, proto taky kratčej,nežli bylo kdysi. Co tu dělat?Povlovnější tempo do života,časem vypřáhnout a duši vyprat,nervy povolit, než popraskají.Chemikaliemi příliš žijema co, prosím, nám doktorům zbývá,než vám chemikalie dát zase?Tedy pro spaní – hm, eucodal snad,nebo somnifen, či pantopony –nebo, Mister, rozumný jste člověk,neprovedete přec pošetilost,hloupých snů prost rád byste byl také –starý veronal bych předepsal vám,je to jed, leč po tabletce jednédostaví se nejen pevné spaní,ale taky milé klidno duše,příjemný stav luzných fantasií,víte, vidiny a pěkný pocit.A jak pravím, tabletu jen jednu –pět či šest, to, Mister Novak, značícestu do krematoria. Jednu,jenom jednu tedy. Pro apetittrochu pohybu – vy lítáte jen? –136„Ano, za pár minut letím zase.Do Vídně.“– A nešlo by to autem? –„Autem? Blázníte snad? Letím v devět,o třinácté hodině jsem nazpět.Autem! Jako bába, která vezezelí na trh!“ –– A jak – nechtěl bystebýti ještě jednou otcem? Dítěživot rodičů svých omlazuje –„Doktore, kdo začíná tak záhyjak my, řekněm ve třinácti letech,záhy přestane. Ach, druhé dítě,víte, ultra posse nemo. Ženauž jen oči moje k sobě táhne...Kde vzít rozšafné to tempo žití!Sladkým volným rytmem též to zvali.Děd můj seděl klidně, četl knihy,ryby chytal, dovedl se dívatdo krajiny, do modravé dálky,na oblaka, rcete, chápete to?Čím bych platil, kdybych tohle svedl!A on docela prý v takých chvílíchani nemyslil a nepočítal – –šedesáti roků se vám dožil...Máte pravdu: oni šli jen krokem,my se ženem tryskem žitím svojím,proto dříve dobíháme k metě.Víte, že mi chvilkou napadává,pětatřicet roků že je dosti?Že je všechno v nich a vším jsou plny,137čím si kdysi lidé naplnilisedmdesát roků rozvážlivých?Veronal jste řekl, jeden tablet –zkusíme to. Well a na shledanou!“6. – Harry, slyším, že teď odletíte? –„Za pět minut. Vrátím se však hnedle.Přála jste si?“– Odletět chci také.Do Oděssy. Na týden as k moři.Koupel nádherná prý. Písekna slunění. A pak – představte siprý tam ještě starodávným zvykemlidé sluní se a koupají sezcela nazí. Albert Kitcher letí,Mister Krasa s chotí, Kalfusovic,dvacet je nás celkem. Chci se zeptat,chcete-li snad během toho týdneztrávit třeba společnou noc se mnou,choť jsem vaše. –„Díky za nabídku.Leťte klidně. Kde je naše dcera?“– Alma odletěla do Bayonne,víte, na podmořské promenády,má tak ráda podmořský ten život,Fritz Kuhschwenzel je s ní –„Dovolte mi,Fritz Kuhschwenzel lenoch je a floutek.138Víte, že je Almě třináct roků?Tomu klacku patnáct!“– Harry, prosím,tenhle ton je ve vás staromodní!Děvče třináct, patnáct hoch – co na tom?Já jsem byla dvanáct. Chce-li člověkplně život vyžít, musí začíthezky záhy –„Dík za poučení,račte letět.“ –7. Mister Harry Novakusedl si v kupé avionu.Vzletli. Stroj se vřadil v jízdní dráhuletě s druhy jak sbor tažných ptákůnad věžemi, domy, ulicemi,až se dostal mimo obvod Prahy,osamotněl, zrychlil let, že hnal sejako vystřelená raketa ta,kterou posílají ku měsíci.Dole plochá země v šíř i dáli,nezřít, co je vrch a co je údol,jenom barvy lesů, čtverce polí,pruhy řek a kanálů těch sterých,jimiž zavodněna je tu půda.Čáry kolejnic a pavučinysterých drátů ve vzduchu se lesknouv zlatém slunci. Obláčky a mrakyjako obrovité kopce vaty139stříbrem svítí, plují lehce, volně,proříznuty strojem avionu,hned se spojí za ním a jdou dále.Vsi a města jako mraveništěs životem svým kmitnou se a míjía zas les a pole, řeky, města –motor hučí, křídla jeho jsou jenkruhem vířivým, v němž na milionrozlámaných paprsků se zmítá.Mister Novak pohřížen je v čtení.Zkoumá cifry ve svém zápisníku,připisuje chvílemi k nim nové,několikrát svým Well! pochválí je –náhle zadívá se kamsi v dálku,pohledem, jenž vidí, aniž vnímá.„Rychle žijem, pravda. Ale k čemu –proč ty spěchy, shony, chvat, že člověksotva dýše – otroky jsme hodin –smyslem života jsou suché cifry –smutno v duši – šedivo a smutno –a přec hrůza sedí nad životem,nad životem prázdným, bezútěšným,že to záhy skončí – Herbert Liska,třicetosm roků – Arnold Vranadvacetdevět – tak to chodí stále –příliš rychle, proto taky kratčej,nežli bylo kdysi, jak řek doktor –povlovnější tempo do života –ano, radíš, ale jak to provést –štve tě vše – a nejvíc štveš sám sebe –proto dříve dobíháme k metě.Nechce se mi umřít – třeba život140ničeho mi nedá už než štvaní. –Ženy? pro oči jen. – Cizí kraje?Pro pradědy naše byly cizí –nám se scvrk svět na maličkou kouli,na níž známe všecko – každý koutek. –Hody tabule? – oh protivno jemyslit na ně. – Cigarety vraždí. –Peníze? jsou cifry – a co s nimi?Hloupý, prázdný, bezútěšný život –a přec hrozno, že to konec vezme. – –Děd můj chytal ryby – k smíchu, k smíchu –na oblaka dovedl se dívat,do krajiny v dálku – snad to byladuše porucha – a já ji zdědil,jenže u mě převrhla se v extrem –knihy čítal – mám je ještě v skříni –docela i pitomé ty hračky,jež se zvaly verši. –Letadlo seoctlo v mraku avionů jiných –Vídeň! Stroj se zpomalil a vřadilv dráhu vykázanou. V plochu střechyZentralhausu letadlo se sneslo.Mister Novak pohled na hodinky:„Osm minut zpoždění“ – řek přísně.– Ano, pane – vysvětluje pilot– dvakrát vlet jsem do vzdušného víru,nad Pacovem, pak u Štokeravy,musil rychlost zmírnit jsem –„Well, dosti.Za hodinu padesátpět minutvracíme se. Čekejte mě tady.“1418. Odpoledne káva. Mramor stolkůsvítí pod sty elektrických světel,lenoch fauteuilů se blýská zlatem,červeň plyše pohlcuje světlo,cigar dým a přitlumuje hudbu.Vzadu vnitřek velké rudé krychle,jeviště to. Orchestr je dole.Hudba vřeští, piští, řve a výská,jednotlivé tony válejí sejako kluci po silničním prachu,ale všecko se sordinou. Při tomna plyšové půdě na jevištitančí nahé ženy. Je jich deset,brunet pět, pět blondýn. Bílá tělapobíhají po špičkách noh, skáčí,zmítají se, pohazují údy,oči, atropinem štvané, svítí,v lících hoří nanesená červeň,z purpurných rtů blýskají se zoubky –ale všecko marno: skelné očichladných hostů dívají se na nětupě přejedeným podíváním.Mister Novak sedí s dvěma druhy:„New York dal zas ohlásiti Vídninové ceny – sedm a půl na stu –“– Což vám, Mister Novak! Máte zásob.Mně je hůře. Závěrku mám jednus trhem vídeňským. A na ultimo. –142„Pomoh bych vám, Mister Konopasek,ovšem: tři a pětasedmdesát.“– Well – dal ruku Mister Konopasek.Hudba stále duní, vřeští, výská,tanečnice roztahují ruce,hází nohama až k čelům vzhůru,oči, zoubky blýskají a svítí.– Z Paříže zas agrární trust hlásítaké zvýšení, jež pohybujemezi desíti a dvanácti se.A to značí zvýšit mzdy, co dělat? –zahovořil třetí, Mister Fröhlich.– Nezbude než všechno tohle svalitna konsument. Popohnati ceny.Beztoho jsem nucen zase stavětpětadvacet domků lidem svojim –rozhoduje Mister Konopasek.„Mister Liska zemřel – slyšeli jste?“– Já dnes ještě žurnál neposlouchal –– Též ne. Měl jsem vážnou kalkulaci –„Mister Liska, třicetosm roků,potom Mister Vrana, dvacetdevět.Dvacetdevět pouze! A James Kvocna,ovšem tenhle byl už čtyřicátník,“jaksi těžce praví Mister Novak.143Mister Fröhlich vážně usuzuje:– Žijem rychle. Mnoho. Proto kratčej,než jak bývalo kdys. Mister Liska,zvedl dům svůj – syn je šestnáct roků,přičinlivý mladík – co chtít více?Proved úkol svůj a šel. –– A Vrana?znali jsme se od chlapeckých roků,gentleman a člověk přičinlivý,naplnil svůj úkol – requiescat –dodává zas Mister Konopasek.Hudba piští, křičí, povykuje,tanečnice provádějí dálegymnastiku těl a údů, svalů,padnou k zemi, vymrští se prutem,vyskakují, kroutí se a točí –skelným pohledem se tkne jich letmoMister Novak, pohled kráčí dále,sjede k očím Mister Konopaska –– rozšafné a starostlivé oči –sklouzne k lícím Mister Fröhlichovým– oholené, zšedivělé líce –upře k portmonce se, zří svou ruku,jak podává peníz sklepníkovi,stiskne ruce přátel, vidí světla,rudý plyš a stolky, lidi v křeslech,předsíň – vidí, boy podává klobouk –schody z dola – bílé dení světlo –východ – ulici – ruch na ní Prahy.„Well, řek Mister Novak, idiotství.“1449. Sedí v pracovně své. Rudý západdo oken mu svítí. Letadla selesknou v poli nebes, křižují se,mizí v dálce, prošvihují jiné,a ten západ hoří teskným klidem.Mister Novak odložil své cifry.Odložil je maně – bez myšlenky.Zahleděl se v zlatorudé nebe.Ticho v hlavě, v duši. V továrně takbývá v sobotu. Jak při požáruzář ta roste, rozlevá se výškou,leží na zemi. Skla oken hoří,růžový dech polil stěny domů,položil se do trav, na pně stromů,zazářit dal elektrickým drátům,odráží se v letících aut plocháchjako v zrcadlech.A Mister Novakhledí na ty hry jak na zázraky.Napadá mu, že to vlastně vidíprvníkráte. Je tak jistě často –nevnímal však. Pětatřicet rokůslep byl pro to. Děd prý takto sedal –jaký život vedli tenkrát vůbec?Ryby chytal. Knihy čet. Kde vzaličasu k tomu? –Bludné mráčky vplulyv plnou červeň. Jako zprohýbanéplochy čerstvé mědi s třásní zlatoupostupují vzhůru – blednou, řídnou,až se nad hlavou jak rudá perleťzastavují. Měsíce srp z leva,145jak by vyšel podívat se, trčív bledém nebi.„Pětatřicet roků – –tenkrát žili lidé trochu déle – –Snad že jsme se jaksi odtrhaliod té Přírody. – Je rozloženapro nás v síly, v cifry – ztratili jsmevztahy k celku. – Ona nechala nás,když jsme pyšně odeběhli od ní. –Vyklínili jsme se – následky paknutno nésti. – Chemikaliemi,jak to doktor řekl, žijem nyní. –V shonu, chvatu, řemeslně, krátce –ale možno jinak? Zotročeníjsme teď časem, mluvou jeho hodin,ač ten strašný tyran jen své tik-tikříci umí. Duším našim nějakcifry křídla svázaly. – V tom žijem. –Proč a k čemu? Bychom živi byli!Řetěz dní nás vleče –“Na západězlatý bengál dohas, němá červeňvisí jako opona, jež skrylaslavné jeviště. Pár drobných mráčkůperleťově zabarvených stojív ustrnutí jakéms v klenbě nebes,měsíce srp připlížil se v zenit,jakoby chtěl ještě více vidět.Mister Novak přistoup k staré skříni,dědových pár knih v ní. Skříň tu stojíservitutním právem. Novak otec146nepohnul jí, Novak syn jí dopřál,by tu stála dále. Otevřel ji.Opuštěné knížky s resignacístojí vedle sebe. Místy trčípapírek z nich, čtenářova známkazvláštních oblib. Mister Novak vyňaljeden svazek. Dal se vésti značkouotevřel, eh, verše! Ale četl:Já miloval vás. Lásky té v mé dušichví doposud se tetelivý kmit –však to ať z poklidu vás nevyruší,já nechtěl bych vás ničím zarmoutit.Já miloval vás beznadějně, němě,hned žárlil jsem, hned ostychem se chvěl,já rád vás měl tak upřímně, tak jemně,jak, dej jen bůh, by jiný rád vás měl!Chvíli mlčí. Hledí v neurčito.Znovu čte. Pak po třetí. Už nahlas.Zase pausa.Vrací knížku v řadu.„Šťastni byli naivní ti lidé –napadlo mu. Co to bylo za svět!Já rád vás měl tak upřímně, tak jemně,jak, dej jen bůh, by jiný rád vás měl!“ –10. „Pro něco žít! Pro někoho dýchat!Někoho mít, koho bych moh vznášetnad tím shonem života a cifer,aby špína jejich nepostříklaani špičku jeho drobných botek!147Zarmoutiti nechtěl bych vás ničím!Rád vás mít, jak bůh dej, aby jinýmiloval vás – ano, zde to vězí.Smysl života mít... Už je pozdě.Prázdný život uběh jako vodamezi prsty ruky.“Mister Novakleží na svém lůžku. Lampa shorasvítí modrým přitlumeným světlem.Dvě tabletky veronalu polkl.Duše se mu teskně rozvlnila,nepoznané pocity v ní vstaly,touhy neznámé a rozželenípo něčem, co už je nevrátivo,čeho nebylo. A býti mohlo...Třetí tabletku vzal. „Dobrý doktor!Chemikaliemi sytil život,chemikalií teď zpříjemňujeodchod z něho. Inu, věda, věda,“zaironisoval Mister Novak.– Jak to bylo? napadlo mu nyní.Ano, pětadvacet roků tomu.Byl už chlapcem, u sousedů vídalchorou dívku, byla starší jeho,sedmnáct či dvacet – neví nyní –na výsluní lehávala tišes přivřenýma očima a ruce,voskové a promodralé ruce,spočívaly bez pohybu mrtvěna pelesti lehátka. Byl modrýpohled očí, když je rozevřela,ale k pláči smutný; její vlasy148jako zlatá záře lemovalybílý obličej. On hleděl na ni,vzpomíná si, že by byl dal krev svou,aby se jí zdraví navrátilo.Zahledla ho někdy, pozdravil ji,ona usmála se – jemu bylo,jakby jej byl někdo obdarovalskvostem velké nehynoucí ceny.V září, když tam kvetly bílé růže,zemřela. –A tabletku vzal čtvrtou.– Ve třinácti letech poznal ženy.V šestnácti se ženil. Našli dívkurovnou věkem mu i zkušenostmi –dceru má – je jako všechny jiné –dívkou-ženou. –Tabletku vzal pátou.– Hnusno vzpomínat si. Ničeho tu,co by drželo jej. Život nemápout, by přivázal jej na dál k sobě.Náhle zjevil se mu luzný obraz:Vidí dívčí postavu, je svěžíjako zosobněný měsíc červen.Stojí na vysokém tesu skály,usmívá se. Opálenou ručkouzve jej k sobě. – Rozkoš rozlívá sejeho duší. – Přijdu, brzy přijdu. –Za tuhletu chvilku stál ten život –přijdu, drahá –tabletku vzal šestou.Ciferník zří obrovitých hodin,stroj v něm hlučně tiká, cifry živystojí, vzpřímeny a zvou jej k sobě –149on ví, – chtějí, abych konal zaseslužbu vteřinové ručky. – Běhat,běhat bez odechu. – Do úpadu. –Herbert Liska s Jamesem Kvocnou jsou tu –oba živi – dívají se na něj –usmívají se těm svodům hodin –ne, ne, pryč! A velitelsky rukouke dveřím jim ukazuje. Zmizli.Tichá melodie šumí nyníodkuds do ložnice. Někdo zpívápřitlumeně roztouženým hlasem:Já miloval vás. Lásky té v mé dušichví doposud se tetelivý kmit –však to ať z poklidu vás nevyruší,já nechtěl bych vás ničím zarmoutit –sám on zpívá – radostně a teskně. –Hle, tu dívka – červen s oné skály –stojí u něho a teplou ručkouhladí vřelé čelo mu a tisknedo vlasů mu dlouhé políbení.Voní douškou, ano, tak ji zvali,květinku tu milou drobnokvětoujako děti... douškou mateří, hle,dívka – červen – celá takto voní,vlasy, tváře, rty i políbení. –Ještě líbej, ještě, líbej stále –náhle přikryla mu ručkou oči. –V blažené tmě Mister Novak usnul.[150]OBSAH Co za pět minut proletí duší9Papírové peklo14Děti a otcové16Baladický film20Stáří22Castaldův pochod26Úloha z češtiny30Sny34Pohádkový film42Neznámý vojín49Peníze73Za sto roků115 E: tb; 2004[151]