Pokání.

Pokání.
Sestaral padišah. Svou hlavu šedou v mešitě chýlí na prsa níž, slzí tok skrápí mu tvář scvrklou, bledou – na duši velká spočívá tíž. Harému nedbá, ni arabských koní a čibuk též mu nechutná víc, života slunko se k západu kloní a tma se plíží do zřítelnic. 17 Allah je velik! Oh zakázal vraždy a loupit chaty sirot a vdov, svůj čibuk kávu měl Turek mít každý ženy a děti a vlastní krov. Co činil padišah v dlouhém svém žití? Ach, děsně bouřil Allahův hněv! Minulost celá mu krvavě svítí, zní otcův pláč a matek i děv. Na pláni válečné jak zralé klasy nejlepších junů klesat zří lán, slyší i zuřivé, šílené hlasy – a jím byl rozkaz k vraždění dán. Padišah vidí i spálená města, nad nimiž zlatý půlměsíc vlál, krvavá, pustá je celá ta cesta, kudy voj jeho se kdysi bral. Allah je velik! Již zvolna se šeří, padišah z chrámu se nechce hnout. Sláb, stár se kaje teď. V zoufalství věří, že přísný bude poslední soud.