1617. – 1637.I. DŮVĚRNÉ PSANÍ. Můj hrabě Bukvo, důvěrně Vám píšu:Osoba jistá vyznala nám právě,že Morava se touží vrátit celápod Naši Milost, slíbíme-li pardonhraběti z Thurnu, pánu z Hoffkirchenua dvěma jiným.My jsme opatrněa zcela vlídně osobě té řekli,že nutno, by se bez podmínky vzdalimilosti Naší všichni vzdorní páni,odbojná města; všechny regimenty,ať v poli, ve zdech, aby rozpustili,My že chcem zatím všecko uvážiti,by nález Náš byl všem jim spravedlivý.[59]Vám ale pravím: vytrhněte nynís vší brannou mocí, jež Vám k ruce stojí,a vrhněte se honem na Moravu.Hlad, nedostatek peněz, strach též ovšemutiskly silně hříšnou rebellii –vždyť chce mít zdravé už jen čtyři hlavy!My na oko dál budem vyjednávata čekat s touhou dobrých novin od Vás.Vídeň, 19. novembris 1620. Ferdinandus. 60II. MILOSRDENSTVÍ.PO 21. ČERVNU 1621. Je usmířen hněv mého Majestátu,ó čistá, svatá Panno Marje cellská,už potřena je zbujnost nepřátelská,a hříšná hrdla odevzdána katu.Krev rebellů ty zemské hříchy smylapřed tváří Mou. Však soucit chví Mou duší,že soud je čeká větší a trest tužší,by božská spravedlivost v právu byla.Ó Panno svatá, zde jak křesťan stojím:rci jménem Mým tam Bohu Otci, Synu,ať k prosbě Mé jim odpustí už vinua neničí je hrozným hněvem Svojím!61III. STARÝ PORTRÉT. Dva ostré úhly do očí ti padnou,jenž hledíš se mnou na ten dávný obraz,tož nos a brada; mezi nimi pevněmasité rty se k sobě přitiskují;studené velké bleděmodré očiby ze skla mohly být, neb smích a slzyv nich nejsou hosty, a cit této hlavytkvít zdá se v špičkách rezavého vousu,jak bývá u všech šelem kočkovitých.Ah, hrůzná hlavo královského tygra,rty otevři! Což, máš na ostrých zubechdnes ještě stopy čerstvé lidské krve?Nic. Bez hnutí je. Slyšel jsi to slovo:„Krev lidská?“ Ono nepohnulo tebou?Jak, brachu, řekni, nenosíš ty masku?Kde vzal bys vlastně nelidský ten pohled?62(Ty, jenž se díváš se mnou na ten obraz,zkus trochu táhnout za ty ostré úhly,já zatnu nehty do těch tuhých očí –hle, maska tedy, vida, povoluje!)Královský tygře, jaké překvapení!Jaký to pohled! Tvůj zrak vypoulenýdo prázdna civí, čeho pak se bojí?Tvých rebellantů, Švédů, Dánů, Turků?Oh, znám ten pohled! Uštvaný když zajícse vidí na všech stranách obklopenýmpsy, puškami – je konsternován strachema bez hnutí tu stojí, děj se co děj. –A dneska jsi nám komickým už spíše:kostelník venkovský kýs potměšilý,jenž stykem denním s celým houfem svatýchzná imponovat prostým chalupníkům,tak bys byl žil... že Osud tebou smýklkams výš – tvou věru nemůže být vinou.Jdi, nech zde masku, vrat se do své truhly.A paty živých přes ni kráčet budoubez záští; nelze nenávidět tebe,jak sotva kdo se hlásit bude v světě,že miloval tě.Jeden stesk jen hořkýchvít bude při tvém jméně naší duší:63Proč že jsi nebyl královským tím tygrem,jenž na pyskách a na ježatých vousechby dodnes nesl stopy čerstvé krve;proč příšerou ne, jejíž zločin by semoh vyrovnati gigantické duši –proč byl’s, čím byl jsi...?Stíny bědných předků,lze odpustit vám... ne však omluviti.64