POLEDNICE.

POLEDNICE.
Daleko široko plavé je moře ztrnulé v zčeření. S nebeské výhně lije se tekuté omamné horko – slyšíš ten vysoký, tenounký ton? Zní to jak struna kdes z dalekých houslí, jeden zvuk, stále týž; cikády vztekle v drobounké kovové bubínky bijí; praskají klasy; v daleku kdes poledne vyzvání... Kde se tu vzala, vzala se, na mezi stojí tu, stojí, klasy jí sahají k hubeným ňadrům, šedivá loktuše stíní jí tvář. Bez vrásek obličej, zažloutlý, suchý, dvé černých očí však dívá se ven, dvé černých blyskavě svítících uhlů vyzírá v žita lán z pekelných řas. [72] Struna chví odkudsi z dalekých houslí, jeden ton, stále týž; cikády vztekle v drobounké kovové bubínky bijí; klas praská; z dálné vsi poledne zní. Tiše se usmála, bělounké zuby kmitly se v tenkých a červených rtech, utrhla z žita květ vlčího máku, nic více, jenom ten krvavý mák – Staneš-li v poledne sám a sám v poli, spatříš-li loktuší zastřenou hlavu – křížem se požehnej, rychle se obrať, a střez se podívat do očí jí! Ty černé oči, ty svítící uhly zmatou tě, zmámí – má bába tak řekla – duši ti vypije, teplo tvé krve – – pak na tě hodí ten krvavý mák. 73