ULTIMA THULE

ULTIMA THULE
Jak zní ta píseň? Koráb v dálku spěl, na cestu hřměl mu pozdrav sterých děl, mávali šátky – – ano, ano tak – mí bozi, jak to zoufale je všední! A přec to člověk cítí od dne ke dni bolestněj, hlouběj... Koráb v dálku spěl, na přídě stála bledá Mladost má v dál nadšenýma hledíc zrakoma – eh, je to dávno... Člun mi jenom zbyl... Koráb je rozbit... někde v písku leží... Po cizích vodách člunek někam běží, je plavec mdlý, a hlava klesá již... Má bledá Mladost, chladná, ztrnulá mi v člunku leží... Někde zhynula... Kdy, nevím... Leto míjí za letem zoufale, jednotvárně... Ticho všude... Neželím zašlého, a lhostejno, co bude; co býti mohlo, vím – však k čemu snít? Břeh vidím nyní. Řadou kameny tam stojí bílé. Zlaté písmeny se lesknou v slunci. Thuje, cypřiše – zeď nízká kolem. Na vždy odpočívá tam cizí rod. To milci vína, piva, anekdot, vtipů, antisemité, 22 šosáci, politici vináren, tlí vedle rozšafných a tlustých žen. Po vodách kolem plouží se můj člun. A ze západu slunce ozlacuje ty bílé kameny, ty tmavé thuje i mrtvou Mladost. Lodník už je mdlý... 23