ZVON

ZVON
„Má choti milá, já zvon ulít dal, aby Vám den co den připomínal, den co den třikrát ten stříbrný hlas k modlitbě, k vzpomínce zavolal Vás. Oblekám brnění, beru svůj štít, v erbu svém chci záhy zlatý kříž mít, pojedu s císařem ve svatou zem bíti se pro Krista s Saracenem. Nenavrátím-li se za deset let, tož už mě nespatří nikdy Váš hled, mše dejte sloužiti, by duši mou Pán Ježíš uvedl ve slávu svou. Zvonem pak zvoniti kažte tré dnů, ať zví lid, že jsem už na věčném snu, a jemu buďte vším, čím já mu byl: v radostech přítel a štít za zlých chvil. Bude-li trudný čas a doba zlázlá, nechť s rukou silnou se spojí páž mdlá: chotě si musíte rozumem vzít, i když snad srdce tak nebude chtít. Pak dejte otlouci s věží i bran erb můj, bych nebyl Vám připomínán, a v den té svatby ať mlčí též zvon, zbytečně moh by Vás rozsmutnit on.“ – To rytíř Bužan byl, jenž takto děl a jenž pak s císařem v svatou zem jel 88 s pohany pro Krista Pána se bít a pro kříž zlatý, jejž v erbu chtěl mít... A roky míjely... čtyři, pět, šest – o panu Bužanu pražádná zvěst. Zvon zvonil na věži, a paní šla do kaple, klekla a vzpomínala. Osm i devět let... Z tažení už rytíři přišli zpět; i mnohý muž, jenž pana Bužana vídal a znal a jenž to i ono vypravoval – říci však nedoved, kde jest, kam šel. Už i rok desátý ku konci spěl, i potakoval lid hlavami jen: – Náš dobrý pán tam spí svůj věčný sen! Mše byly slouženy, a duněl zvon, neštěstí hlásil vší krajině on, a bledá paní ta do kaple šla, štkala a v slzách se rozplývala. A zase minul rok. Do hradních bran vjížděli ženiši z dalekých stran: vjel každý šťasten už v nadějích svýchsvých, vyjížděl smuten však, zlomen a tich. I přišel trudný čas a vojna zlá – bez rady tiskla se v čelo dlaň mdlá; „Ctná paní, neznám, co sladká je řeč, chci býti štítem Vám, nosit Váš meč!“ 89 „Rytíři, mohu jen vděčnost dát Vám: má duše – rakví jest, můj choť spí tam, mé srdce – u něho na stráži bdí, mé oči – nad ním jen planou, svítí. I světem nesmí být zapomínán: já nedám otlouci s věží ni s bran erb jeho; zvon jeho ať také zní, jako zněl doposud, v den svatební.“ I byla svatba pak. – Neveselá vyjela nevěsta do kostela, po cestě zamlklý stál lidí shon – najednou hlaholí s věže ten zvon. Jak výkřik radostný po době muk výská si do kraje stříbrný zvuk: Můj pán se navrací z vojny, můj pán! Můj pán se navrací z vojny, můj pán! Po tváři nevěsty rozlil se nach. V daleku na cestě zvedal se prach, sloup jeho nesl se blíže a blíž, a v slunci štít plál a v něm zlatý kříž. Rázem se s nevěstou obrátili, kůň s hřívou vlající k branám pílí. A zvon dál hlaholí radostí hnán: – Z vojny se navrací můj pán, můj pán! 90