SPIRALA čili NA SKLONKU STOLETÍ

SPIRALA
čili
NA SKLONKU STOLETÍ
Spirala jest nekonečná pravidelná křivka z jediného bodu vycházející a běžící v kotoučích rozbíhavých stále do kola tak, že vzdálenost jednoho bodu jejího na témž provodiči od druhého jest tak velká jako druhého od třetího atd. Definice spiraly.
Jsou tomu věky. Byl to as moment, jak líčí Darwin: Bestie bílá povznesla náhle své čelo k výši, stanula pevně na zadních nohách, pohledla vzhůru k zářivé kouli na modré klenbě, pohledla kolem na bujnou zemi, na její plody, na její tvorstvo – mohutný pocit panství a síly prochvěl jí nitrem, v hrudi jí výsklo poprvé jásavé, 93 široké, mocné, vítězné: já! jež se jí vidělo konečným centrem všech věcí kolem – z bestie bílé vstal tenkrát člověk... A žití začlo. Zahořklá síla útrap a bolů (již nevědomě „já“ každé neslo v sobě jak duši) hnala je dále. Prchalo před ní, jak prchá zajíc před rusou kolčavkou, jež sedí mu v šíji. Z malého bodu vyletlo křivkou v široký prostor. Křivka se roztáčí, roztáčí, roztáčí v spiralu vířivou, jí lidstvo žene se hnáno jsouc bolestí, síleno nadějí klidu a jasných met. A spirala se šíří prostorem beze hrází, bez hlubiny a výšky, 94 šíře a délky v neznámo dál. Zahořklá síla útrap a bolů žene ji k předu. Drtila duše, tvořila bohy, drtila masy, robila krále, vtiskala lidstvu do rukou ocel, již ono stápělo navzájem v sebe, vodila duchy v labyrint vědy, ku proudům umění – nikde však štěstí. Lidstvo se žene spiralou vířivou, prostorem bez hrází, bez hloubi, výšky, šíře a délky v neznámo dál. Proradní bozi, již nedali mu štěstí, zvrácené trůny, jež nedaly mu štěstí, prolitá krev, jež nepřinesla štěstí, vědy a umění, v nichž nenalezlo štěstí – 95 vše leží odhozeno na strašné cestě. Ohromný netvor modravé barvy, jenž slove Minulost, plouží se za ním. Sžírá to všecko mohutnou tlamou a nenasycen roste den po dni. Lidstvo se žene dále a dále, zas noví bozi a noví králové a nové boje a nové vědy a nová umění – a zas vše leží daleko za ním na dráze spiraly za kořist netvoru. A spirala se šíří, šíří prostorem nekonečným, a lidstvo ubohé tak pádí za svým štěstím. Vzkřik časem jásavý zní ze sta hrdel, napnuté nervy zachví se slastí – ubohé lidstvo! Nějaký přelud 96 fata morgana kmitla mu někde v bezmezné poušti! Ubohé lidstvo! V hodině příští jsi zase dále, Ahasver báje své, na svojím letu! A přelud mámivý v tlamě se ocitne modravé Minulosti, jak všecko jiné! A spirala se šíří, šíří. Kruh devatenáctý, jejž osvíceným zvem, přebíhá v dvacátý. Věk velké páry, chemie, fysiky a sestárlého boha a několika králů a řady pěkných bitev a plný umění a nervů strhaných a marných nadějí a plný neštěstí – jak všichni ti druzí... Zahořklá síla útrap a bolů žene nás z něho dále a dále spiralou vířivou. 97 Ta modrá Minulost s obrovskou tlamou, s velikým břichem jde naší stopou... Ta aspoň najde vydatnou kořist... 98