ROMANCE Z TŘICETILETÉ VÁLKY

ROMANCE Z TŘICETILETÉ VÁLKY Ad. Brabcovi
Pásla si housátka podle vody, vila si věneček pomněnkový. Lukama běžela bílá cesta, v modravou dálku a cizí města. Jak se tam děvčátko zadívalo, písničku toužebnou zazpívalo. Tou cestou voják jel do daleka, uviděl pasačkupasačku, klobouk smeká. A bílé pero měl na klobouku, k děvčátku zajel si přes tu louku, vojáček, červený mládeneček, požádal panenku o věneček. „Kdybych ti věneček měla dáti, byla bych trestána od své máti. Kámen by mi na krk přivázala, do vody hodila, proklínala.“ „Máš-li ty takovou matičku zlou, pojď ke mně na koně, pojeď se mnou. Pojedem, panenko, k Fridlandovi, nikdo se o tobě nic nedoví. 166 Fridland je kavalír a nás má rád, a my zas dovedem krev za něj dát. Muzika hrá, bubny zabubnují, fridlandští do světa mašírují. Na východ, na půlnoc, západ a jih, Fridland je nad nima, svět je jejich. Pojď, sedni na koně, děvčátko mé, po bílé silnici pojedeme. Budem u Fridlanda vojákovat, po světě jak ptáci poletovat. A když tam zhyne má hlava mladá, vezmeš si, děvčátko, kamaráda. Když toho zabijou, je tu jiný – neboj se, děvčátko, vojančiny. Regiment mládenců, regment je jich, celičký regiment samý ženich.“ – – – – – – – – – – – – Sluníčko na bílou svítí cestu, prach na ní zvedá se, letí k městu. A stará husička zakáhala, a stará matička zaplakala: „Ty stará husičko, nakáhej víc, pasačka tvá tě pást nebude víc...“ 167