U „BÝČÍ HLAVY“.

Josef Svatopluk Machar

U „BÝČÍ HLAVY“. Jos. Krapkovi.
I.
Co slunce bije v bělavý prach ulic, u „Býčí hlavy“ v krčmě nad Tiberou na tricliniu na špinavých kožích při chladném moku révy kumpáni tři hoví si volně střídajíce líně své dlaně, o něž opírají skráně. A že mok révy jazyk svěžím činí, Rutulus, voják, takto rozumoval: – Jak truchlým byl by los náš, bědných lidí, kdyby ta moudrost nesmrtelných bohů nebyla dala v žití naše révu! A krajům, kde jí není, dali bozi zas jiné šťávy, které pohánějí krev k rychlejšímu běhu, při tom duši starosti berou, dají bujný rozmar 39 a radost z žití. Všude lidé pijí a proto pijí, že je život tíhou, a aby píti mohli, dali bozi jim révu nebo jinou tekutinu. Hle v Gallii! Když polem jsme tam byli pod Germanicem, slavným Germanicem, tu stávalo se, že nám aktuar náš nedodal vína – a hned bylo smutno. Ba... smutno – co jsem vlastně chtěl vám říci?... Tak... tohle... V zimních příbytcích to bylo. Já u Galla byl. Manipul náš ležel v té osadě. Můj hospodář byl rolník a dobrý barbar. Sněhu bylo tenkrát, že víska v něm se zapadati zdála, a medvěd hladový se často zjevil před lidským příbytkem. A vran tu bylo, že jako plachta skryly matné slunce, když do vzduchu se vznesly. Víska byla v Gallie koncích, okolo ní pole a za nimi jen lesy, černé lesy. A do těch lesů v kože zahalený hospodář barbar často vycházíval, však proč a k čemu – neznámo mi bylo. On gallskou řečí mluvil a jen málo 40 znal římských slůvek. Nápadno mi bylo, že přicházíval vždycky rozpálený a s leskem v očích. Nám všem bylo známo, že ve věštbách a čarách zvlášť je zběhlý ten gallský národ, že je mnoho věcí nám stajených, v nichž oni vynikají – i šel jsem proto, vyzkoumat jej touže, jednoho jitra za ním k černým lesům. Meč měl jsem sebou. Mráz byl. Výdech zhoustzhoust, jak ze rtů vyšel. V lese bylo ticho. Sta zvířecích stop se tam křižovalo ve zmrzlém sněhu. Vrány vzlétly tiše nad hlavou mojí. Časem plachá liška se kmitla zraku. Nebylo mi volno, tajemnou bázeň vydechoval les ten na moji duši. Už jsem obrátit chtěl – tu dusot, větví praskot zrak můj svedl, a vidím: velký medvěd skočí v houští a z houští hospodář můj barbar vyběh a zase v houští vrhne se, by znovu zas náhle vyřítil se jako medvěd – v kruh kolem mne tak běhá zvíře-člověk. – Hle, jaká kouzla – myslím – vida, barbar! A jistě má tím na mě namířeno! Kruh súžoval se – jak mi přišel k ráně, 41 tu mrštně vbod jsem medvědu meč v žebra a medvěd hrozně zařval lidským hlasem, až hrůza projela mnou. Prch jsem z místa chtě z lesa ven, však čáry zmátly cestu, já zbloudil v temnu, bloudil bez ustání v hlubokém lese k večerním až stínům – tu najednou však vyjíti jsem mohl. I pádil přes pole jsem do osady a příbytku jsem dostih cítě živě tu hrůzu ve všech údech. Hlasný nářek mě přivítal. Gall, hospodář můj, ležel na hlíně podlahy, zrak skelný, mrtev, a v boku krvavá mu zela rána, a kolem něho naříkaly ženy do tváří vtínajíce nehty prstůprstů, až krev z nich tekla s slzami se mísíc, což u nich zvykem. Mlčel jsem, však hrůza mou duší chvěla, neb jsem čekal noci, kdy čáry jejich největší moc mají. Nic nestalo se. Tu noc, ni noc druhou a později ne. Rád jsem byl však, když jsme své věci vzavše na pochod se dali z těch černých lesů... Ach, co jsem chtěl říci! Hle, paměť moje! Ano: onen barbar, Gall-medvěd byl to, jenž mi píti dával 42 ten nápoj jejich, který přivodívá blažené volné vytržení duše jak naše réva. Sladký byl a chutný, však nevím, z čeho jej tam připravují, neb Gall můj jenom pár slov římských uměl, tož zeptat jsem se nemoh. – II.
Na to Balbus, námořník snědý, vzpomínati začal: – My ondy v bílé Caesarei byli. Náš patron čekal, až mu přivezou s hor cedrové dřevo – však jsme přistáli s ním v Ostii šťastně před dny několika. – Je Caesarea dosti pěkné město, však neveliké, Lupanary prošel jsem v málo dnech i krčmy poznal všecky i tanečnice shlédl, co jich je tam – a již mě také všecko omrzelo. A tak jsem jednou k večeru vlek nohy po prachu ulic, nerozhodnut, mrzut, když Filo, Hebrej hellenský, tu kráčí – rouch sklad měl kdysi v Ostii a znal mě a vrátil se, když zbohat, do Judey – 43 ten Filo ruce vztáh a radost jevil – my tenkrát v přátelské jsme žili vůli – a vypravoval o svém náhlém štěstí, až slzy radosti mu stály v očích. Já ptal se na povahu toho štěstí a slyšel, že své duše spásy došel a na království jakés že má nárok. A mluvil vřele, zval mě, bych šel ihned s ním strávit večer v kruhu bratří, sester, ti všichni že jsou šťastni a že všichni se v království to záhy vystěhujou – a tak jsem šel, půl zvědavostí lákán, půl vyhlídkou, neb Filo sliboval mi, že chci-li, též se účastníkem stanu onoho štěstí. V dům jsme vešli jeden a vstoupli v zašeřené večeřadlo, kde mnoho lidí hebrejských i řeckých sedělo tiše. Velký stůl stál v středu, ohromné útočiště mnoha osob v čas jídla. Na to přišel Hebrej jeden a zaševelil tiše pozdrav: – Šolem! – Postavou sporý, mohutných však ramen z nichž zdvihala se hlava s lysou lebí a divým černým vousem. Tmavé oči pichlavě vyzíraly z pod řas dlouhých a nad nimi kruh obočí, jak mračno 44 hrozivě stálo, srostlé, jak se vídá v těch krajích často – člověk neúhledný. (A Filo všept mi jméno jeho: Pavel.) Pak k stolu usedli jsme. Muži, ženy i děti byli. Přišla žena s chlebem a jiná s vínem. Hebrej lámal chleba a tichou modlitbu si šepotaje nám podával. My jedli. Pili víno, však málo jen, jen co se jazyk svlažil. A tu se rozleh síní vzlyk a nářek, zvlášť ženy lkaly. Já hled na Filona, i jeho oči byly plny slzí. A náhle vykřik někdo velkým hlasem a zpíval, vyrážeje mnohá slova a mnohé slabiky zas v délku táhna, a na to se i druzí rozzpívali, pro sebe každý, a byl křik to, rámus, jak kdyby legie se hnala k bitvě. Tak divné věci... Ale bylo cosi, co mrazem přecházelo záda moje a duši jaksi vynášelo vzhůru, jak když nás imperator oslovoval před tuhým bojem stoje v rudém plášti v tribunů sboru, pod legií orly a mluvil o slávě a moci Říma – tak mrazilo to vznešeně a slavně. 45 A za chvíli zmlk jeden, druhý, třetí a každý skláněl zvolna hlavu v dlaně a zakrývaje oči šeptal cosi nadšeně, vroucně. Setmělo se zatím. Kdos přines lampu. Hebrej Pavel povstal a mluvit začal. Zprvu zvolna tiše v řečtině těžké, jak já as jí mluvím, však brzy rozehřál se vlastní řečí a ohněm jakýms, jenž mu vyšleh v duši, vstoup do očí a zářil po té tváři jak světlo slunce. Mluvil nesouvisle a věci cizí – ale jejich oči jak jiskry hořely při jeho hlasu a nadšeně se věšely mu na rty. Z té jeho řeči pochopil jsem málo. O jakéms bohu Ježíšovi mluvil jediném věčném, vítězovi slavném, a odbočuje řečí, vždy se vracel zas k jménu tomu, jako ptáče k hnízdu, a cítit bylo, že v tom hnízdě je mu blaženě teplo – v jméně tom řeč sládla. Tak mluvil, mluvil – v posled zdál se býti sám žhavým sluncem, světlo tryskajícím do prostor síně, pod nímž plane všecko, zrak, tváře, duše. Nepokoj mě pojal a bolest bezejmenná pronikla mě 46 a jako píseň vzdálená mi zněla odkudsi v duši tucha blaženosti... Takový večer zažil jsem tam tenkrát. A Filo cestou (já ho doprovázel) vykládal záře o tom novém bohu: Joviše zničil i rod bohů našich a přítelem je pokorných a malých, kdož jako hmyz se hemží na tom světě a bývají jak hmyz ten rozšlapáni – a mnoho ještě, což jsem zapomenul, neb pojmout nemoh. V oné noci ležel jsem na písčitém teplém břehu moře, však usnout nemoh. Na nebe jsem hleděl a lecos myslil. Eh, to říci mohu, že víno nechutná mi od té doby a život netěší. Mám touhu jednu: co nejdřív plout zas v bílou Caesarei a najít Filona... – III.
Řek na to třetí, filosof spustlý, Mirmon, který býval 47 kdys paedagogem synů praetorových a pozděj k Persie se mezím dostal a Peršany jat, vbit byl v dřevo kříže, kde dva dny visel, až byl vysvobozen jízdectvem římským: – Mnohé divné lidi, národy mnohé s bohy podivnými Řím podmanil si. Řím – toť svět je dneska. Však ve světě tom jako duše žije ta malá Hellas naše oživujíc ohromné tělo. V hávu služky chodí jsouc paní domu. Z Hellady jen přijde ta pravda poslední, ta velká věčná, jež sejme lidstvu neviděná pouta: „Už není bohů! Volnými jste navždy!“ A lidé napřed zhrozí se, že možno by bylo žíti bez olympských bohů – a potom podiví se, že tak dlouho žít mohli s těmi olympskými bohy. Z let dětských lidstvo ještě nevyrostlo: zná důmyslně obléhati města a ničit státy, zavádět své řády – však při tom vždy je děckem bohabojným, jež stále vzhlíží kamsi k bohům vzhůru! A jenom Hellen, jenž jsisi bohy stvořil a nebe jejich stáhl k sobě na zem, 48 by v posled, vida v nich svůj lidský obraz, sám vysmál se jim smíchem bezohledným, jen Hellen vyřkne slovo: Nevěříme! – A jako krev, jež ze srdce se proudí a spletivem žil rozlévá se v těle, tak pravda tato rozlévat se bude po celém imperiu. Není bohů! Svět oddychne si. Básníci snad budou psáti elegie o Olympu spustlém a kráse zniklé, neboť básníci jsou jak ženy, které pláčí z povolání za každým mrtvým. Rutule, ty nevěř v čáry a kouzla! A ty, Balbe, nevěř, že ten bůh judský lepší je těch druhých. Že pokorných a bědných byl by přítel? To nikdy není v povaze těch bohů. Bůh s mocnými jde. Každý. I ten judský, dej pozor, Balbe, zatouží si záhy po přízni mocných. Bůh je ostrovtipný, neb chudé rád má potud, pokud nemá velmožů mezi svými vyznavači. Dej pozor, Balbe, Hellas má to vyřkla, že není bohů. Když jsem v perské poušti na kříži visel, díval jsem se k zemi, 49 zrak sláb byl hladem více nežli trýzní, již rány způsobily. Nedaleko se na kameni posadil sup světlý s nahatým krkem, dívaje se na mě svým černým lesklým okem. Chvilkou čistil o kámen zobák, chvilkou rovnal peří. A čekal klidně. V tomto okamžiku jsem viděl do přírodní velké dílny, kde všecko spořádáno jako v úlu, vše rozděleno, aby bylo celkem. Smrt v lásce bratrské jde svorně s žitím a každý z nich pracuje pro druhého. Já hynul, aby sup moh slavit hody, a zhyne sup, by žlutí malí červi žít mohli, a ti žijí, aby modrá vlaštovka zdvihla je co pokrm dětem. Já viděl tohle vše a viděl jiné: a nebylo v tom nikde, nikde místa, kde stát či sedět bůh by jakýs mohl, z dřívějších žádný a z těch nových žádný, Nic takového. – Rutule, ty hloupý, jenž civíš na mě vypouleným zrakem, ty nerozumíš, viď, ó lebko tupá? A tobě, Balbe, zamžely se oči? Eh, Itale, viď, na kříž myslíš onen, 50 když On tam visel, trpěl... Král tvůj věčný, bůh vítězný... nu, rozumíš-li tomu, ať na tom kříži visím ještě jednou – však ty, můj drahý, nerozumíš pranic a právě proto tajemství tě láká... Hej, krčmo, ještě vína džbánek podej! Pít chce se duši v světě osamělé...– 51

Básně v knize Jed z Judey: