SENATOR.
(Plinius mladší píše Calestriovi Tironovi.)
O těžké ztrátě dávám zprávu tobě –
leč možno jenom ztrátou zvát smrt muže,
jenž byl mi, čím byl Corellius Rufus?
Mých činů svědek, vůdce cestou žití,
učitel vlídný, blahovolný přítel –
ó Tiro, lepší část jsem sebe ztratil
a to, co zbylo, bojím se, že bude
žít nyní tupě, netečně a líně,
jak jatý pták kdes na venkovském dvorci,
jenž křídel zbaven byl a výšky vzduchu.
Je mrtev, mrtev Corellius Rufus!
A o své vůli zemřel, člověk pevný,
jenž všecky důvody měl k délce žití:
svědomí čisté, pověst nejryzejší,
všech lidí úctu, ženu, dceru, vnuka
a vedle těchto záruk řadu přátel.
123
Však radost žití byla převážena
důvody smrti; Corellius Rufus
měl nemoc zlou a trapný boj s ní vedl.
Jak sám mi řekl, po třicátém roce
přepadla pakostnice nohy jeho,
rodinná nemoc, neboť ty syn také
jak jiné věci dědí po svém otci.
Mlád – přemáhal ji, když pak přišlo stáří,
své duše silou jí se už jen bránil.
Jedenkrát – to už nemoc nejen nohy,
však vítězně i všechny údy zmohla –
já navštívil jej v letohrádku jeho,
jenž nedaleko Říma v horách stojí.
Na lůžku ležel, neboť bolest strašná
a muka k nevíře jím lomcovaly.
(Žil tehdy ještě Domitian císař,
a co ti vypisuji, přihodilo
se právě v posledních dnech vlády jeho.)
Můj Corellius rukou kýv, i vyšli
otroci z jizby. Takto vycházeli,
kdykoliv důvěrný mu přítel přišel.
I žena vyšla, třebas hodna byla
tajemství slyšet. On se rozhlíd kolem
a řek mi šeptem: – Proč pak asi, myslíš,
že tohle trápení tak dlouho snáším?
124
Jen proto, že chci o jeden den přežít,
o jediný den toho loupežníka.
(Císaře mínil.) Kdyby síla těla
se duchu rovnala, pak přání moje
by teď už dávno bylo vyplněno. –
Tak promluvil a vzdychl.
Brzy na to
se v Římě stalo, po čem tolik toužil,
a co snad došlo už i v dálku tvoji.
Stefanos, správce v paláci, muž silák,
v obvazu nosil několik dní ruku,
jakoby poraněn byl. Když si císař
zvyk na ten pohled, schoval dýku v obvaz
a předstíraje spiknutí mu zradit
vstoup v komnatu a listinu mu podal.
A co v ní Domitian spěšně hledl,
bod do boku jej, načež přišli druzí
a pod dýkami jejich tyran skonal.
Vydychl senat; slavné světlo padlo
v kurie prostor, kletby sypaly se
na jméno vraha, loupežníka, škůdce,
žebříky přineseny, se zdí rvány
jsou štíty, které nesly obraz jeho,
a s jakou rozkoší se o zem bilo
125
soch hlavami, jež nesly tahy jeho,
nemožno líčit.
Fama rychlonohá
ti pověděla vše už, nebo poví –
já k osudu se Corellia vracím.
Hispulla, žena jeho, vzkázala mi,
že Corellius odhodlal se zemřít:
po čtyry dny že nepožil už jídla
a nezvraten je vůči slzám, slovům –
bych přišel já k nim s váhou důvodů svých.
Já šel, ne, letěl. Ale letěl marně.
Já muže našel hotového s žitím,
jenž povznešeně k triumfu se chystal
nad nemocí, svým dávným nepřítelem.
– Je rozhodnuto – prohlásil mi pevně,
a řek to řecky. – Loupežník je mrtev,
nač ještě čekat? –
Muž ten nežije víc.
Byl starcem už a nemocen byl – vím to.
Prost muk a trápení je nyní – vím to.
Své přátele i vlast, jež nad přátele
mu tady byla, kvetoucí a šťastny
opustil muž ten, volnost jejich spatřil,
los nejkrásnější toho žití – vím to.
126
A přece truchlím, jak by v květu mládí
a v síle zdraví byl mi býval urván...
A ty, až odpovídat budeš, nepiš:
byl stár, byl sláb – to všecko já vím taktéž,
však chceš-li útěchu dát, piš mi něco,
co nečetl a nemyslil jsem posud.
To najdeš-li, pak chtěj mne těšit. Vale!
127